Kronika noci

20. Setkání s démonem

Kolem mě to potemnělo a v šeru jsem neviděla skoro ani já. Tohle totiž nebylo obyčejné šero a mojí moc něco oslabovalo, možná proto jsem v něm skoro neviděla. Začala se mi motat hlava a špatně se mi dýchalo. 

,,Jsi v pořádku?" Zeptal se Miran když si všiml, že se podivně potácím v sedle.

,,Je jen trochu vyčerpaná, by to mělo přejít... Možná," zaslechla jsem škodolibé chechtání. Roztřásla jsem se a Miran seskočil z koně. Prostor byl otevřenější a ven vedla pouze jedna cesta před kterou stála vysoká temná postava. I já jsem se pokusila ze sedla slézt, ale kdyby mě Miran nezachytil zřejmě by můj pád na zem docela bolel. ,,Je silná, ale i jí lze vyčerpat," uchechtla se osoba.

,,Co si jí provedl?!" Obořil se na něj Miran, který mě podpíral, abych se nezhroutila na zem.

,,Jen si vzal kus její moci, nezabije jí to."

Cítila jsem jak mě Miran pouští, aby se na něj vrhl, ale já věděl co je zač nebo jsem to alespoň tušila a Mirana jsem se pevně držela. ,,Mirane, nedělej to... On je..." Projela mnou bolest způsobená mužem, který stále stál ve stínu několik stop od nás.

,,Už vím co jsi zač," broukl a udělal krok vpřed. Oči barvy stříbra se zaleskly jako mince ,,slyšel jsem o tobě." 

Já si až teď uvědomila proč je jeho postava tak temná. Nestál ve stínu, ale jeho kůže byla tmavě šedá a jeho oblečení černé jako noc. ,,Já o tobě taky," hlesla jsem a sledovala každý jeho pohyb. Věděla jsem co je zač a věděla jsem, že je nebezpečný. Dokonce i Miran vypadal jakoby věděl co proti němu stojí. Přesto mě vzal za ramena a zastrčil mě za sebe, aby mě chránil. ,,Kdo tě poslal?" 

,,Nikdo mě posílat nemusel, silnou magii temna nebo stínu dokáži vycítit i sám a nemohl jsem se držet stranou," pokrčil rameny a vzal si ještě více z mé moci. Byl to démon a nejnebezpečnější byl pro mágy ovládající magii jakkoliv spojenou s nocí. Bral si z jejich moci a dokázal jim vážně ublížit pokud šlo o jejich magii nebo jejich život. Pak se podíval na Mirana. ,,Ty jsi ze severu, viděl jsem jak si prohlížíš bránu. Chtěl ses mi vyhnout, ale ona tě nenechala." 

,,Nech nás projít." 

,,Právě si přišel na mé území během nebezpečného času a chceš, abych tě nechal projít. Co z toho jako budu mít?" Založil si ruce na hrudi.

,,Co chceš?"

,,Ona by nebyla špatná platba," zašeptal mi najednou do ucha a oba jsem se prudce otočili. Byl vyšší než Miran a teď stál až příliš blízko než před pár okamžiky. ,,Temný mág a navíc dívka, to si nechám líbit." Rozhodnutí bylo na Miranovi, ne na mě. Musela jsem počkat jak se Miran rozhodne a během toho se na mě ani jednou nepodíval. 

,,Ne." 

,,Co si říkal?" 

,,Řekl jsem," udělal krok k němu ,,že ne!" Zopakoval mu ostrým tónem. Zaplavila mě vlna nepopsatelné úlevy, ale to rychle přešlo. Démon se na něj usmál a ze mě nespouštěl oči.

,,Tak si jí vezmu i bez tvého svolení," pochechtával se a zvedl ruku kolem které se objevila obrovská žhnoucí koule plná tmy a zla. Jednou se však zarazil a zhroutil se na zem tisknouce si ruce na uši. Uvědomila jsem si že z blízkosti vychází zatroubení lesního rohu používajících na hony, ale tento zvuk byl trochu jiný. Pochopila jsem o co jde a využila příležitosti. Miran a já jsem se rychle vyhoupli do sedla a koně se rozeběhli uvolněnou cestou. Kůň se rozeběhl tryskem hned jak jsem mu paty zabořila do slabin a přezky i třmeny občas zavadili o skalní stěnu že od ní odlétli jiskry. Nevěděla jsem jak daleko je odtud druhá brána, ale když jsem se ocitla za ní slyšela jsem rozzlobené kvílení, které rozhodně nebylo z lidského světa a pak jakoby něco narazilo do neviditelné stěny v bráně. Uvědomila jsem si, že se třesu a nezpůsobila to pouze velká újma mé moci. Měla jsem pocit jako bych konečně mohla dýchat ovšem má hlava mě bolet nepřestala. Po zbytek cesty která netrvala moc dlouho kvůli mému stavu a kvůli tomu, že se setmělo jsem ležela na koňském krku a pokoušela se udržet na hřbetě svého koně. Ten byl kupodivu klidný jako beránek a poslušný. Seveřan se na mě podíval když obrátil koně na malém palouku na jehož zemi byl písek i zeleň.

,,Chceš pomoc nebo slezeš sama?" Otázka byla pronesena ochotně a mile, ale já si od něj nechtěla nechat pomoc. Slezla jsem, ale i tak mě můj kůň hlavou přidržel, abych nespadla na zem. Miran se o všechno postaral zatímco jsem seděla na zemi. Donesl mi jídlo, rozdělal oheň, dal mi deku i kožich abych si mohla lehnout a pak se posadil vedle mě. ,,Co se tam stalo?" 

,,Víš co byl zač, ne?" 

,,Jo." 

,,Vzal si většinu mé moci což se projevuje bolestí hlavy, ztrátou vědomí, zhoršením zraku a špatným dýcháním. Ty jsi věděl co je za tou bránou, že? Přečetl si ten nápis," poznala jsem to hned, ale uvědomila jsem si tu až v tuto chvíli.

Miran se zahleděl do plamenů a pak řekl: ,,Přečetl, ale nevěděl jsem co přesně za tou bránou čeká. Věděl jsem jen, že ho to drží od zbytku světa a zřejmě z dobrého důvodu. Nebyl nejlepší nápad tam chodit." 

,,Už se to nestane, byla to chyba." 

Miran nic neřekl. Pokrčil rameny a díval se do ohně ze kterého vyskakovali jiskry. Pak najednou vstal se slovy: ,,Půjdu se projít," neřekl to mě spíše mluvil do větru. Nechala jsem ho jít si kam chtěl a zavírala jsem oči, abych se mohla pokusit usnout. Potřebovala jsem obnovit tu dávku moci, kterou mi sebral a zároveň jsem si pokoušela vzpomenout jak proti tomu stvoření případně bojovat. Věděla jsem totiž, že tohle nebylo naposledy co ho vidím.