Kronika noci

16. Rozčílený seveřan

,,Ten vrah je chytrý,'' Miran prskal na všechny strany jako kočka, které někdo šlápl na ocas a tvářil se pobouřeně. Než jsem stihla promluvit praštil do zdi tak silně, že jsem se prudce zvedla a popadla nejbližší zbraň. Otočil se na mě a bělma měl úplně černá.Byl vzteky bez sebe a já z něj měla strach. Byl větší, silnější a ani můj výcvik by mi v jeho porážce nepomohl. Byla jsem cvičená sice dobře, ale zaplatila jsem za to svou cenu. Při vzpomínce na to mi naskočila husí kůže. ,,Ty něco víš, mám pravdu?" Řekl mi a udělal krok ke mně a já krok zpět. Měli jsme pokoj v nejvyšším patře hostince a jeho kroky dole nejsou slyšet ba dokonce ani zvuky boje by nikdo nezaslechl a pochybuji, že by mi někdo pomohl. ,,Mluv!" Obořil se na mě.

,,Nic o tom vrahovi nevím,kdybych to věděla už dávno ti to řeknu," uklidňovala jsem ho. Byla to pravda! Nelhala jsem mu.

,,Já mám ovšem jiný pocit," namítl a udělal ke mně další krok ,,nejsi ke mně zcela upřímná."

,,Upřímnost by tě mohla stát život."

,,Tady nejde o můj život, ale o pomstu za život mého krále! Chci najít toho vraha a přivést ho před královnu, chtěl jsem od tebe jen pomoc..."

,,Taky ti pomáhám! Teď už mě k ničemu nepotřebuješ!"

,,To je pravda, nic ti nedlužím a mohl bych tě na místě zabít," uvažoval nahlas a jeho kroky se začali podobat šelmě, která obchází kořist. Dostala jsem strach, že to skutečně udělá, ale nehodlala jsem setřást ani mu dát najevo, že se ho bojím. Nehodlala jsem se vzdát bez boje! ,,Chtěla si vidět jak bojuje Berserk, ne? Nemáš proti mně nejmenší šanci," pohled mu sklouzl k noži v mé ruce a já ho sevřela pevněji ,,řekni mi co víš o tom vrahovi!"

,,Nic!"

Praštil do zdi vedle mé hlavy až se zachvěla: ,,Přestaň mi lhát!" Zavrčel a zornice se skoro ztratily v záři jeho žlutých duhovek. Nechtěla jsem proti němu použít moc, ale nic jiného mi teď nezbylo. Oči mi zahořely plamenem temna a jediným pohybem ruky jsem spoutala Mirana na místě. Temnota mu obepnula ruce i nohy a vytvořila kolem mě štít, kterým jsem se měla v případě napadení bránit.

,,Nic ti netajím!" Obořila jsem se na něj naopak já. ,,Myslíš, že bych tě sem táhla jen abych tě zabila? Myslíš, že jsme to celé naplánovali my?"Neodpověděl a oči se mu změnili zpět. ,,Jak bych mohla když jsem se pár dní před tím vrátila? Nemůžeš královraždu naplánovat ze dne na den. Musíš nad tím přemýšlet měsíce a naplánovat to."

,,Musíš znát výměny stráží a přesně vědět kde a kdy kdo bude," dodal.

,,Přesně tak," pustila jsem ho ze svých pout. ,,Ten vrah tam musel být měsíce v zámku a vše sledovat. Nenašel si jeho pach?"

,,Okna byla otevřena dokořána chodba byla zanesena mnoha pachy, nedalo se rozeznat nic,"odpověděl a posadil se na židli u stolu ze které jsem předtím vyskočila. ,,Jak víš, že to nebyl někdo z temného cechu?"

,,Mohli mu pomáhat, ale pochybuji o tom, že by to udělali oni. Podle toho co jsi mi o té vraždě říkal to nesedí. Temný cech by po sobě zanechal značku,byl by hrdý na to co udělal a ještě by se s tím chlubil... Tvůj vrah nezanechal ani stopu, kromě šikovně nastrčené dýky."

,,Byla spíše nedbale zahozená," opravil mou domněnku a sledoval jak přecházím po pokoji.

,,To naznačuje, že to nebyl profesionál... Kdo ho našel?"

,,Hlídka, vrah už byl tou dobou dávno pryč. Všechny jsme vyslechli a udělali bezpečnostní opatření. Někdo králi dva týdny před tím vyhrožoval... Nikdo se nemohl dostat do zámku bez toho, aby ho někdo viděl." Takže jsem měla pravdu. Musel to být někdo zevnitř.

,,Temný cechu mu zaručeně pomáhal, ale musíš najít jeho... Ten cech nenajdeš a i kdyby tak je to sebevražda," zamyslela jsem se a podívala se z okna na potemnělou ulici osvětlenou magickými lampami.

,,Stále doufám, že mi pomůžeš."

,,Pomůžu," přikývla jsem. Jiný názor jsem na to neměla. Byla jsem z toho trochu překvapená. ,,Když mi slíbíš, že nebudeš hledat ten cech."

,,Domluveno," vstal a natáhl ke mně ruku. Chvíli jsem váhala ale pak nabízenou ruku přijala a pevně mu jí stiskla. ,,Beru tě teď jako spojence,"řekl mi. Kývla jsem a nechala ho zmizet někam ven. Vrátila jsem se zpět umytá a on tam stále nebyl. Dokonce ani když jsem šla spát se nevracel a... Vlastně mi je jedno co dělá! Uraženě jsem se otočila zády ke zdi a zavřela oči, abych mohla spát.

* * *

Zase jsem si vzpomněla na něco ze své minulosti co jsem se snažila dlouho potlačit. Znovu mi kolem uší zasvištěl bič, ozvalo se prásknutí a pak otupující bolest mi projela celým tělem. Cítila jsem, že mi po tvářích stékají slané slzy a v tom se mnou někdo začal třást.

,,Prober se! Měla si jen zlý sen, Fjalro," ten hlas jsem znala. Provázel mě každý den už měsíc. Otevřela jsem oči a viděla vedle sebe sedět Mirana,který mě držel za ramena. ,,Klid," znělo to víceméně něžně a opatrně. Dokonce i jeho ruce se mi křečovitě svírali kolem mých ramen jakoby mi nechtěl ublížit nebo se mě nechtěl dotýkat. Posadila jsem se a opřela se zády o zeď. Rychle vrátil ruce zpět k tělu a sledoval mě. ,,Co se ti zdálo tak hrozného,že vypadáš takhle?"

,,Nic co by si pochopil,"hřbetem ruky jsem si otřela slzy. Neměla jsem zájem se o tom s někým bavit a už vůbec ne s ním.

,,Divila by ses co všechno dokážu pochopit." Pronesl a mimoděk si promnul jeden z nátepníků. Všimla jsem si toho, ale neřekla jsem nic. Každý máme svá tajemství. Nevypadalo, že by se urazil ale vypadal zamyšleně. ,,Ať se ti stalo cokoliv, mrzí mě to," řekl a vstal. Dívala jsem se na něj ohromeně. Aniž by si mě více všímal si sundal koženou vestu podobající se zbroji a hodil jí na židli ke svému kožichu. Znovu jsem očima přejela jeho jizvy, tetování i dva náhrdelníky; které mu vysely na krku. Jeden byl vlčí zub s vyrytými podivnými znaky a druhý jakási hlavice severské sekery.„Proč se ne mě tak díváš?" Zeptal se a oči mu nedůvěřivě zazářily.

,,Tvé náhrdelníky..."

,,Ach ano, jeden je mého klanu a druhý jsem dostal jako dar od někoho na kom mi velice záleželo. Má pro mě citovou hodnotu a byl bych ti skutečně vděčný kdyby ses mi ho nepokoušela ukrást," znělo to jako prosba a já jí hodlala splnit. Neměla jsem nejmenší zájem na tom něco mu krást, nepočítaje zbraně, které měl u sebe a u kterých mě stále zajímala cena. Pokrčila jsem nohy, aby si mohl lehnout na postel a slyšela jsem jak spokojeně vydechl. Takže mu postel přeci jen scházela. Usmála jsem se pro sebe a podala mu deku. ,,Nech si jí," pronesl mírně a otočil se ke mně ,,bývá ti větší zima než mě." Koutky úst se mu zvedli. On se usmál!Vážně se na mě usmál! Hned jak si to uvědomil usmívat se přestal, ale znovu přimhouřil oči.

,,Díky," poděkovala jsem a lehla si zpět na svou stranu postele, která mi mezi tím stihla vychladnout. Otřásla jsem se a proto si přitáhla deku až ke krku. Ležela jsem čelem k němu a on zase čelem ke mně. Dívali jsme se jeden druhému do očí, ale nic neřekli. Pohledem jsem nakonec uhnuli oba a otočili se k sobě zády. I přes deku jsem cítila teplo z jeho kůže a nozdry jsem měla plné jeho pachu. Na jeho vůni jsem si zvykla a připadala mi příjemná... Borovice,sníh a červená kamélie. Možná se mi po něm nakonec bude stýskat až si zase půjdeme každý svou cestou. Tohle dobou bych doma ještě pila s ostatními v hospodě, kradla nebo byla mimo město... Ovšem teď jsem byla tak unavená že mě dokonce i vzpomínky na to vyčerpávaly.