Kronika noci

49. Návrat domů

Miran se nakonec uzdravil vcelku rychle. Chvíli mu sice trvalo než se mohl zase proměňovat rychle a obratně, ale nakonec to zvládl. Dva týdny uběhli a my se připravovali na cestu domů. Miran slíbil, že to vezmeme tou nejkratší cestou kterou zná.

 Havran už se nemohl dočkat až se vrátí zpět domů z téhle zimy a já se mu popravdě nedivila. Když jsem mu nasazovala ohlávku a sedlo neustále třepal hlavou a vesele ržál. Miran vypadal, že není moc nadšený z toho, že musí opustit svůj domov. Když jsem měla svou práci s přezkami hotovou šla jsem k němu a vzala ho za ruku. Zrovna kontroloval udilo v hřebcově tlamě když se mi podíval do očí. 

,,Můžeš tady zůstat, vrátím se sama." 

,,Cesty jsou nebezpečné pro někoho kdo je nezná, navíc jsem slíbil že půjdu s tebou." 

,,Budeš se trápit jen kvůli mně?" Vzal mé ruce do svých a políbil je. 

,,Pro tebe všechno," pohladila jsem ho po tváři. Zavřel oči a pousmál se. Byl jiný než když jsem ho poznala, ale přišlo mi že se změnil příliš rychle. Nevím čím to bylo, ale bylo to zvláštní. Nikdy jsem nad tím moc neuvažovala, ale teď mi to přišlo vážně divné. Jak může někdo změnit na někoho názor za pár týdnů? ,,Půjdeme?" Zeptal se. Nevím jestli to bylo protože si toho všiml nebo jen tak. 

,,To by jsme mohli," vzala jsem Havrana za otěže a vyvedla ho ze stáje. Venku čekal Mordo, Alver, Docan a Svala. Svala plakala když Miranovi dávala vak s jídlem na cestu a objímala ho. Já se zatím rozloučila s Alverem a Docanem. 

,,Rádi jsme tě poznali," řekl mi Alver. 

Docan se přidal záhy se slovy: ,,Doufám, že tě ještě někdy přivede," usmíval se při těch slovech. Pak jsem se podívala na Morda. V jeho tváři byl něžný úsměv. Pevně mě objal.

,,Jsem rád, že si našel někoho jako jsi ty," zašeptal mi do ucha a pak mě pustil. Jeho pach jsem si zapamatovala už navždycky. Vždy když jsem ho cítila připomínal mi jeden z mých domovů, který jsem zde právě získala. Zatímco se Miran loučil se svými bratry a jarlem já se obrátila ke Svale. Stále plakala ale nebránilo jí to v tom se usmívat. Objala mě. 

,,Dal ti svůj náhrdelník," zašeptala mi. Nevím jak to věděla, ale věděla to. ,,Podtrhl tím svůj slib ať už ti slíbil cokoliv a udělal to dřív než ti vůbec něco slíbil." 

Podívala jsem se na Mirana, který se usmíval zatímco něco říkal Alverovi. ,,Jak to myslíš?" 

,,Že tě miluje, na to nezapomeň," pohladila mě po tváři a znovu mě počastovala úsměvem. Dívala jsem se jí zmateně do tváře a přemýšlela nad jejím slovy.

,,Jdeme?" Jeho ruka mi sjela po rameni až k pasu. 

,,Ano," přikývla jsem a usmála se na něj. Úsměv mi byl oplacen a já vylezla do svého sedla. Havran několikrát přešlápl jak byl spokojený, že konečně pojede domů. Rozhlédla jsem se po vesnici. Nemůžu uvěřit, že se skutečně vracím domů. Naposledy jsem se rozloučila a pak už jsem nechala Havrana jít po boku Hókena. Naposledy jsem se ohlédla na bránu a podvědomě se usmála. 

,,Bude ti to chybět, co?" Naklonil se ke mě Miran. 

,,Docela i jo, ale víc by mě mrzelo kdyby si tu zůstal taky," políbila jsem ho na tvář a narovnala se dřív než koně zase začali vyvádět. Sice si na sebe zvykli, ale Havran neměl rád když jsem se příliš dlouho nakláněla k Miranovi a naopak.

,,O mě se bát nemusíš," narovnal se v sedle a pohnul rameny. Kožich kolem jeho ramenou se zavlnil a jakoby se stal jeho součástí. Možná to bylo tím, že jsem ho viděla až moc často v jeho druhé podobě a jednoduše mi to splývalo. ,,Půjdu s tebou kamkoliv, to jsem ti přeci už říkal." 

,,Říkal jsi," pro sebe jsem se usmívala ,,že si mě najdeš kdekoliv," trochu jsem ho popíchla.

Znovu přivřel oči, ale koutky úst se mu zvedli v úsměvu. ,,Znovu mě bereš za slovo, ty víš jak to nemám rád," chtěl znít rozzlobeně, ale neuměl to hrát. Zlepšoval se, ale stále to nebylo ono.

,,Nauč se to své divadlo více prožít," poradila jsem mu a vyhnula se nízko visící větvi. Trochu mi pocuchala vlasy a zanechala mi tam jehličí. ,,Au!" Chytila jsem se za hlavu a prudce se otočila. 

,,Co?" 

,,Strhlo mi to stuhu," zamumlala jsem rozzlobeně. Miran se tiše zasmál. Šlehla jsem po něm pohledem. ,,Dívčí starosti nemůžeš chápat." 

,,Ty je taky nechápeš, tak se tak přestaň chovat," vyplázla jsem na něj jazyk ,,mohl bych to brát jako výzvu," znovu mě dokázal uzemnit a přimět zrudnout.

Chvíli jsem hledala nějaká slova než jsem ze sebe dostala: ,,Líbil ses mi víc když si mě neměl rád." 

Miran přitáhl otěže a kůň zastavil na místě jakoby byl ze žuly. Obrátila jsem se a viděla jsem jak se opírá o hrušku sedla a přivírá oči.  ,,Aby jsem si to ujasnili, měla jsi mě radši když jsem byl ten chladnokrevný a pitomý bastard, který tě dvakrát zbil..." 

,,Třikrát," opravila jsem ho. 

,,Třikrát zbil a který by tě nejraději viděl vyset? Vážně jsem teď až tak příšernej?" 

,,Občas," pokrčila jsem rameny. Ráda jsem ho provokovala a teď byla vhodná chvíle na to v tom pokračovat. Sledovali jsme jeden druhého zatímco se kolem nás hnal vítr a koně přešlapovali a netrpělivě frkali. 

,,Možná bych to mohl napravit..." 

,,Konec rozhovoru, dostal si mě." Zarazila jsem ho dřív než to stačil doříct. Vlk severu se vítězoslavně usmál, ale přesto na něm bylo vidět že nad tím stále přemýšlí. Po nějaké době jízdy jsem si uvědomila, že jsem mu dala vynikající věc na přemýšlení. Zbavila jsem se sice jeho poznámek, ale taky jsem úplně netoužila vědět co se mu děje v hlavě.