Kronika noci

27. Zkratka

S Miranem jsme spolu už nemluvili jako nepřátelé a po většinu času jsem strávila v jeho náruči. Bouře trvala něco přes 4 dny, takže Miran chodil sám na lov, aby se mi něco nestalo. Většinou se proměnil ve vlka a vracel se ve své lidské podobě se zvířaty k jídlu. Docela jsem si zvykla s ním trávit tolik času a za tu dobu strávenou s ním jsme se docela sehráli. Já se starala o oheň a koně, kteří byli také spokojení a on se staral o jídlo. Nemohla jsem se ovšem dočkat, až vyrazíme na cestu. Nebyla jsem úplně nadšená z toho, že bych měla jít do jeho vesnice, ale co se dalo dělat. Slíbila jsem mu, že pomůžu s hledáním toho vraha a teď už jsem se ho nechtěla zbavit jako před tím. Věřila jsem, že mě bude chránit kdyby mě v jeho vesnici kdokoliv ohrožoval. Počasí se změnilo čtvrtého dne ráno a my mohli vyrazit. Miran mě varoval, že v horách se počasí mění velmi rychle a tak koně nepřestávali klusat nebo cválat. Vzali jsem to zkratkou přes strmý sráz kudy znali cestu jen Berserkové z klanu Sy'wed a když jsem teď byli partneři mohl mi to ukázat. Bezmezně mi začal věřit a mě začalo vrtat hlavou jestli si se mnou jen nehraje. 

,,Je ti zima?" Zeptal se a zpomalil krok svého koně. 

,,To zvládnu," odpověděla jsem, ale nehledě na mou odpověď mi kolem ramen dal svůj zahřátý kožich. ,,Jak daleko to je?" 

,,Pár hodin," předtím to odhadoval na týden, takže tato zkratka přeci jen byla mnohem rychlejší. Havran se zastavil a díval se na Mirana stejně nedůvěřivě jako já. ,,Co se děje?" 

,,Lžeš mi?" Zeptala jsem se. Měla jsem pocit, že i jeho kůň se zatvářil dotčeně dokud ho nepohladil po šíji.

,,Proč bych ti měl lhát? Jen jsem ti to předtím prostě ukázat nemohl." 

,,Bál ses, že to někomu řeknu?"  Teď zase urazil on mě. 

,,Ne, to ne," zavrtěl hlavou a kůň se zastavil vedle mě ,,neměl jsem úplně pocit, že by si to měla vidět." 

Neurazila jsem se, tedy snažila jsem se neurazit  a místo toho jsem se zeptala na něco co mě už velmi dlouho vrtalo hlavou. ,,Řekni mi, co znamená ta přezdívka, kterou si mi celou tu dobu říkal?" 

Usmál se. ,,Znamená to: Světluška." 

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Takže nelhal když říkal, že se do mě zamiloval hned na první pohled. Kdyby lhal tak proč by mi dával takovou přezdívku. ,,Proč zrovna Světluška?" 

,,Protože tvoje vlasy zářili ve tmě jako světlušky. Dokonce i ve vězení," obrátil koně jedním trhnutím za otěže. Hřebec zafrkal, ale uposlechl.

,,Ty jsi tam byl?" Popohnala jsem Havrana dopředu, aby srovnal s jeho hnědákem krok. Naše třmeny o sebe zavadili a koně do sebe narazili, takže začali vyvádět. 

,,Sennisfrid, Hóken," uklidňoval svého koně, který divoce škubl hlavou. Dokonce i můj zaržál a postavil se na zadní. ,,Sennisfrid. To je ono," poplácal ho po šíji a já zatím zklidnila Havrana. Mluvil na něj pouze northertštinou a já se tomu vlastně ani nedivila. Kůň byl je severu a jak jinak by na něj majitel měl mluvit? Praštila jsem se do čela. Miran se ušklíbl a Hókenovi přitáhl otěže, takže měl hlavu skoro na plecích. Nevypadal úplně nadšeně podle toho jak hryzal udidlo, ale Havran díky tomu pohledu držel. Očividně byl škodolibí. ,,Vrátíme se k tématu," navrhl a sklonil se, aby se nepraštil o skalní převis po kterém stékala voda.

,,Byl jsi ve vězení?"

,,Několikrát když si spala," uznal ,,nemohl jsem si pomoct a musel jsem tě vidět. Jak jsem říkal, líbila ses mi od začátku." To pokrčení ramen bylo dost výmluvné než aby lhal. Trochu mi zrudly tváře a to ho donutilo se znovu usmát. Skutečně mu slušelo když se usmíval upřímně.

,,Nevím co bych ti na to řekla," nebyla jsem naštvaná. Na můj vkus mi to přišlo až příliš... sladké. 

,,Ovšem zajímala by mě tvá tetování." 

,,Mám jen dvě," 

,,Tetování toho podivného oka na předloktí?" Podržel větev stromu, který rostl na srázu, ale dosahoval dost vysoko. 

,,Značka cechu," odpověděla jsem a rozhrnula drobné větvičky a lístky. 

,,A to na rameni?" 

,,Značka mého druhého cechu." 

,,Druhého?" Podivil se. Neřekla jsem mu o tom a nikoho z mého druhého cechu neviděl... kromě jednoho. 

,,Stíny elementu, jednou ti je možná představím," slíbila jsem mu i když jsem tomu úplně nevěřila. Možná, že až najedeme toho vraha skutečně se rozdělíme a už se nikdy neuvidíme. Jak by se na něj ovšem dalo zapomenout když byl můj první? Do obličeje mě v tu chvíli praštil větev a já si promnula oči, protože mi do nich napadal pyl.

,,Jsi v pořádku? Moc se ti omlouvám, vyklouzlo mi to z ruky," omlouval se mi, protože si myslel že to byla jeho chyba. Ovšem já moc dobře věděla, že mu někdo z legrace vytrhl větev z ruky, aby mě uhodila do obličeje. Na poslední chvíli jsem uviděla jak se Miranův stín zvětšil a zmizel v tom mém. Vážně legrace! Odfrkla jsem si.

,,Nic se mi nestalo, neboj se," poplácala jsem ho po rameni a nechala Havrana jít dál. Jak jsme stoupali mírným svahem nahoru začala být cesta užší tak akorát pro jednoho koně. Podívala jsem se na strmý sráz pod námi a uviděla jak pod Havranovými kopyty křupají kameny a kutálí se po svahu do té propasti, která se podobala otevřenému chřtánu nějaké bestie.

,,Moc se nenakláněj," varoval mě Miran když viděl, že se pokouším dohlédnout na dno. Bylo zahalené tmou a dole zajisté něco žilo, cítila jsem to. ,,Mohla by si tam spadnout." 

,,Co je dole?" 

,,Říká se, že tam je spoutaný vlk Fenri, jedno z dětí Lokiho. Čeká až nadejde Ragnarok a bude bojovat proti Odinovi na život a na smrt." 

Vyprávěl mi ty příběhy když jsem nemohla spát a na tenhle jsem si vzpomínal. Moc se mi nelíbil: ,,Ten příběh nemám ráda," stiskla jsem rty a přestala se v sedle tolik naklánět. Bála jsem se, že by se Havranovi mohlo smeknout a on mohl spadnout i se mnou do té tmy. Možná bych nakonec zjistila jestli je pravda ten příběh o Fenrim.

,,Taky se mi moc nelíbí, ale zvykl jsem si na ten špatný pocit když o slyším," podíval se na nebe. ,,Blíží se bouře, budeme muset trochu zariskovat," pronesl a já se na něj podívala. Nechtěla jsem vědět jak a když jsem se to dozvěděla musím uznat, že mi přeběhl mráz po zádech.