Kronika noci

8. Ocelový mág

Na cestě jsem byly čtyři dny a náš vztah se ani trochu nezlepšil. On odsekával mně, já odsekávala jemu, ale jednu výhodu to mělo... už jsem od něj nedostala pěstí, zřejmě si uvědomoval, že bít dívku (i když je zloděj a vrah) je ubohost. Každou další mílí jsem věděla, že se blížíme k hranicím s jistým cechem a Rebely! Začala jsem být velice nervózní a pokaždé jsem se ošila.

,,Hej! Co je to s tebou?!" zavrčel Miran a upravil si kožich na ramenou.

,,Nic!" odsekla jsem a přitáhla klisně otěže. Má bělka se zahryzla do udidla a zatřásla hlavou. My obě jsme to tady znaly dobře. 

,,To ti tak věřím." odfrkl si opovržlivě. ,,Jsi jako na trní a snad každou minutu poposedneš v sedle. Něčeho se snad bojíš?" koutky úst se mu zvedly. Znovu se mi posmíval.

Odfrkla jsem si a odhrnula si pramen bílých vlasů z očí. ,,Nechci se s tebou bavit!" odsekla jsem a pohladila bílou hřívu své klisny. Miran se rozesmál.

,,Nesnaž se být drsná i ten tvůj kůň tě prozradil." 

Nereagovala jsem na to a raději řekla: ,,Jmenuje se Nox." 

,,Pro klisnu takového plemene velmi dobré jméno." uznal a já si všimla v jeho očích náklonnosti. Hned jak jsem se na to zaměřila odvrátil se jakoby si to uvědomil a zahleděl se na les před námi. ,,Co je to za místo?" 

,,Nikdy si tu nebyl?"

,,Ne nebyl, jediné co z tohohle světa znám je Wenor a cesty odkud jsem přišel... Neměl jsem zájem se potulovat po okolí." Spony, které u sebe držely kožich na jeho ramenou se zaleskly. Byly z mosazi a ve tvaru severských vlčích hlav.

,,Vy Sy'wed očividně nenávidíte lidi kolem."

Zarazil se a pomalu ke mně otočil hlavu. ,,Jak víš ze kterého klanu jsem?" přimhouřil oči a zornice se mu zúžily. Trochu ve mě hrklo a já zpanikařila. Měla jsem mu to říkat? 

,,Prostě to vím." Pokoušela jsem se tvářit bezstarostně a naprosto vyrovnaně. Jsem zloděj! Obchody s informacemi mi nejsou cizí a on rozhodně musel tušit, že něco takového vím. Přesto mě jeho podezíravost zaskočila.

,,Víš vůbec co to znamená?"

,,Ledové kopí." 

Teď jsem já zaskočila jeho. Tohle si nečekal co, hochu? ,,Umíš nortertštinou?" Očividně označení pro severštinu, ale raději jsem se ho zeptala. ,,Jo." přikývl na mou otázku.

,,Od našeho posledního setkání jsem se jí začala učit," pokrčila jsem rameny. To bylo poprvé co jsem spolu mluvili tak nějak normálně. Ušklíbl se a zklidnil koně trhnutím za otěže.

,,Musím uznat, že bylo něco tě dostat," řekl a nespouštěl oči z lesa před námi. Pokusila jsem se se neošít při pohledu na zelenou bránu před námi. ,,Objevila ses na trhu a já zachytil tvůj pach a podle něj sem šel. I když mě trochu zmátl."

,,Co?"

,,Nějaký muž v plášti a klobouku, zřejmě někdo z tvých zlodějských přátel." Muž v klobouku a plášti? Nikdo od Rebelů žádný podobný oděv nikdy nenosí. Chvíli mi trvalo než jsem ho dostala z hlavy, ale vlastně to bylo jen díky tomu, že jsme se ocitly v lese. Začala jsem být jako na trní mnohem víc. Ocitly jsme se v lese, který nespadal pod Rebely, ale pod mnohem zlověstnější cech. Věděla jsem to až příliš dobře a proto jsem sahala po své moci kdykoliv se jen ozvalo nepatrné zašustění! Cítila jsem ve vzduchu problémy a to doslova! Můj nos byl na rozeznávání takových pachů až příliš citlivý, ale než jsem stihla zareagovat ozvalo se šílené hihňání při kterém mi přeběhl mráz po zádech! Takhle se směje jen jediný člověk!

,,Naro! Dlouho jsme se neviděli, drahá!" další zahihňání. Miran prudce zvedl hlavu a naše pohledy se upřely na statného muže,který vysel hlavou dolů z kmene sklánějícím se nad cestou! Jeho vlasy byly delší a černé jako noc, na obličeji měl stejné tetování jako já, které házelo ocelově šedé odlesky; v obou uších měl několik náušnic a jeho oděv byl démonický! Černá vesta s ocelovým nárameníkem ostrým jako břitva na pravém rameni, rukavicemi bez prstů a s ostny, zbraně u pasu a těžké bojové boty! ,,Nečekal jsem, že mne přijdeš tak brzy navštívit," pronesl posměšně a v mžiku už stál na vršku kmene. Naklonil hlavu na stranu a rozcuchané vlasy mu napadaly na jednu stranu. Jedovatě zelené oči se mu zaplály, vycenil na mě zuby v úsměvu a ocelové ozdoby na rukou se mu zaleskly.

,,Taky tě ráda vidím, Draku," pozdravila jsem ho tím nejklidnějším tónem, kterým to šlo. Válka mezi cechy je možná zakázána, ale jsme na jeho území. Zelené oči mu skočily na Mirana a chřípí se roztáhlo.

,,Copak to máš sebou za psa?" zakřenil se na Berserka, který mu odpověděl hrdelním zavrčením. Nedostalo se mu odpovědi ani od jednoho a tak se smíchem pokračoval. ,,Říkal jsem si co je to za sladkou vůni po lese cítit, ale nikdy by mě nenapadlo že to budeš zrovna ty!" Seskočil přímo před naše koně. Drak byl stejně vysoký jako Miran, ale dvakrát tak děsivý... Alespoň pro ty co ho neznaly. ,,Co pohledáváte na našem území? Pokud si vzpomínám Rebelové nechtěli mít s Přízračnými vrahy nic společného,"založil si ruce na prsou a na levém rameni na nás blesklo jeho tetování dýky ze které stoupala temnota- Znak Přížračných vrahů.

,,Taky, že ne..."

,,Přízrační vrahové!" Miran sáhl po zbrani když v tom jej obmotala neviditelná síla ze které se za okamžik stala ocel! To byla jeho schopnost... Dokáže ovládat cokoliv co je z kovu a oceli i jí vytvářet!

To jeho šílené hihňání. ,,Říkal jsem si proč by posílali tebe samotnou a toho Berserka... Tady jde o něco většího, mám pravdu?" střihl pohledem po Miranovi, ale velmi rychle se vrátil zpět ke mně.

,,Král je mrtev."

,,Slyšel jsem, jaká to ale škoda," řekl s ironií a narovnal si nátepník pokrytý ostny. ,,Ale to stále nevysvětluje co pohledáváš na území Přízračných vrahů! Nikdy si pravidla neporušovala, nato si byla až moc vzorná." Znělo to jakoby se mi posmíval. Měla jsem chuť po něm skočit a zaškrtit ho! Viděla jsem v jeho očích i v úsměvu že po tom touží! Chtěl si se mnou změřit síly,ale já na to neměla čas a ani jsem nechtěla předvádět Seveřanovi čeho jsem já i on schopní!

,,Nech nás projít, Ravene!" vyštěkla jsem místo toho. Raven se dal do bujarého smíchu.

,,To bude chtít platbu," zajíkal se smíchy.

,,Chceš krev?" zavrčel na něj podrážděně Miran první co ho napadlo a ze všech sil se snažil z kovových lan dostat, ty se však při každém jeho pokusu o pohyb stáhly. Může být rád, že na něm nejsou ostny.

,,Ale ne tak jak myslíš ty!" významně se na mě podíval. Prskla jsem jako kočka, ale ve chvíli jsem na nebi, které bylo vidět mezi listy stromů zahlédla blesk a lesem se rozeznělo rozzlobené kvílení přicházející z dálky. Raven se usmál tím nejděsivějším úsměvem a pak řekl: ,,Platbu necháme na jindy,vy projděte! Já mám na starosti něco mnohem... Zajímavějšího,"loupl po mně pohledem a byl ten tam a s ním i ocelová pouta svazující Mirana. Moc dobře jsem věděla jakou má práci i co ten blesk znamenal. Bude lepší odtud vypadnout co možná nejdříve bez většího zdržování.