Kronika noci

4. Královražda!

Několik dní jsem z Podsvětí nevystrčila nos v domnění, že mě stále Seveřan i vojáci hledají. Navíc jsem se potřebovala plně zotavit z toho otřesu.Když jsem pak po týdnu vylezla znovu ven nadýchat se čerstvého vzduchu a projít se na trh. Byla jsem jako obvykle ve svém zlodějském oděvu a procházela se po zalidněném tržišti. Zrovna jsem stála u jednoho obchodníka s loveckým vybavením když se dav lidí za mnou zajíkl a ustoupil z cesty. Obrátila jsem se, abych zjistila co se děje a rychle jsme pochopila. Za mnou stála vojenská hlídka od paláce a Seveřan! Couvla jsem a narazila zády do stolku na kterém zacinkali zbraně.

,,Jste zatčena!" pronesl kapitán posádky a dva muži mě popadli za paže. Začala jsem se zmítat jako zvíře chycené do pasti.

,,Nic jsme neudělala!"bránila jsem se a pohled mi spočinul na Seveřanovi, který se pohrdavě uchechtl. Nic neřekl když mě protáhli kolem něj a vláčeli k zámku. Moc dobře vím, že pod zámkem jsou katakomby a to nejlépe střežené vězení. Táhli mě směrem k bráně a já v davu,který ustupoval z cesty hledala známou tvář někoho kdo by mi byl schopný pomoci dřív než mě protáhnou dvojitou bránou do zámku! Až se za mnou ta brána zavře jediné vysvobození odtamtud bude oprátka nebo ostří popravčí sekery.
Nenašla jsem nikoho koho jsem znala! Ovšem, že se nebudou držet tak blízko zámku, prober se Naro! Kdybych mohla tak se praštím! Oči jsem upřela na dvojitou těžkou bránu před sebou a na nádvoří za ním. Viděla jsem ho již mnohokrát z výšky, ale nikdy za země.Nu což, vše je jednou poprvé.

,,Být tebou užij si slunce," zavrčel Seveřan vedle mě. Smaragdové oči se do něj zabodli jako nůž do kusu masa. Pod helmou se mu blýskli oči.,,Dlouho ho neuvidíš." dodal a pokynul dvěma strážím, kteří za námi bránu spustili. Dřevěné těžké mříže dopadli na dlažbu a tím byla moje svoboda pryč! Přestala jsem se vzpírat,nepomohlo by mi kdyby mě pustili zabili by mě dřív než bych se stihla dostat na druhou stranu nádvoří. Potom co mě odvlekli chodbou, která nebyla připojena k zámku do vězení přestala šla jsem s nimi i dobrovolně. Šoupli mě do cely pěkný kus ode dveří ven, ale zase jsem byla v uzavřené místnosti s těžkými železnými dveřmi, které odolávali magii. Sebrali mi veškeré zbraně a strčili mě dovnitř. Zachytila jsem se o lůžko a otočila se dost rychle na to, abych zahlédla Seveřana. On byl ten co za mnou zabouchl dveře.

,,Za co jsem tady?" zeptala jsem se. Slyšela jsem jak se jeho krok zastavil.

,,Za královraždu."odsekl. Než jsem stihla cokoliv namítnout nebo se bránit odešel. A k čemu by mi to bylo? Nebude mi to věřit i kdybych se snažila sebevíc! Takže sem jen seděla a čekala, nic jiného mi taky nezbylo! Nevěděla jsem jak dlouho takhle budu ještě sedět a čekat na někoho jiného než na vojáky, kteří mi nosí jídlo,tady jestli se tomu co nosí dá říkat jídlo. Je to už asi čtyři dny a ještě tu nikdo nebyl! Ani nikdo ze zlodějů se mě nepokusil dostat ven i když jsem čekala, že alespoň jeden se o to pokusí.Čtvrtou noc jsem jim to přestala mít za zlé, protože jsem zaslechla vojáky. Mluvili o tom, že hlavní brána je pevně zavřená a i jiné vchody jsou hlídány ve dne v noci, aby se od zámku nikdo nedostal! Tam ani ven! To byl skutečně můj konec. Ještě jsem nechtěla zemřít, nic jsem nezažila a doufala jsem že jednou zemřu v boji a ne v nějaké vězeňské kobce kde není ani okno. Jediné světlo, které jsem tam měla vycházelo tou malou škvírou zpod dveří. Občas když jsem večer ležela na posteli a dívala se na stíny které pod nimi procházely. Tiše jsem toužila po pramenité vodě v Zemi pouští, ohni krbu, čerstvém vzduchu anebo vůni lesní půdy! Všechny tyto mé schopnosti temnoty byli oslabeny a tetování na mé tváři bylo bledé, potřebovala jsem svou magii, kterou mi tahle cela nedopřála ba dokonce ani drobná kouzla. Při těch myšlenkách se mi chtělo brečet! Naposledy jsem plakala když jsem sem poprvé přišla. Fenris mi tenkrát řekl: ,,Nenech nikoho aby viděl tvé slzy, nech si kamennou tvář a vybreč se ve svém pokoji." Scházelo mi jeho pohlazení a setření slz z tváře, ale i teď jsem si vzala k srdci a neplakala.
Ležela jsem ráno na posteli když se ozvalo cvaknutí zámku a já se napřímila jako bych byla vzhůru hodiny. Měla jsem za to, že mi zase vojáci přinesli snídani, ale ten kdo stál ve dveřích cely mi vyrazil dech.