Kronika noci

51. Bratři

Když jsme se dostali za vesnici byla jsem za to skutečně vděčná a proto jsem se na Mirana obrátila se slovy: ,,Tohle si dělat nemusel." 

,,Ale chtěl jsem," neváhal nad slovy a prostě mi to řekl. Podívala jsem se mu do očí a neviděla v nich ani kapku výčitek.

,,Díky," poděkovala jsem mu s úsměvem a kápi si zvedla. Měla jsem jí v polovině hlavy, aby mi byl vidět obličej. 

,,Možná jsem tam měli zůstat přes noc," zamyslel se se smíchem. 

Strčila jsem do něj a on předstíral, že se zavrávoral. ,,Úchyle." 

,,Stejně mi to v noci neodepřeš," má mě dokonale prokouknutou. To nenávidím! Odfrkla jsem si a vyhnula se očnímu kontaktu. Miran mě rád dráždil a věděl co na mě nejvíce funguje, byl prohnaný stejně jako zloděj. ,,To jsem chytil od tebe, je to nakažlivé," zaksichtil se na mě. 

Zamračila jsem se: ,,Přestaň se chovat jako zloděj, nesluší ti to." 

,,Jsi roztomilá, víš to?" Řekl po chvíli co na mě hleděl. Vypadalo to jakoby koukal na malé hrající si dítě nebo na štěně. 

,,Právě si něco takovému řekl vrahovi, který byl ještě před pár týdny zodpovědný za smrt krále?" 

Měl to být žert, ale jeho tvář se změnila když řekl: ,,Smrt Vicarda mě skutečně mrzí." 

,,Krále?" 

Přikývl. ,,Neznala jsi jeho jméno?" 

,,Ne, nikdy jsem se o něj moc nestarala." Byla to pravda. Nestarala jsem se o jejich rodinu když se nepočítalo občasné záškodničení. Byli mi jedno, starala jsem se o blaho Rebelů a naše vlastní plány. 

,,Mrzí mě, že jsem tě podezříval." 

,,Měl jsi a to plné právo, už se s tím netrap." 

Další kývnutí a pak dlouhé ticho. Hleděli jsme si svého a rozhlíželi se po okolí. Čím dál jsem byli od Sprachu tím větší úlevu jsem pociťovala. Nenáviděla jsem to tam a ještě víc jsem nenáviděla svou rodinu. Když jsem se pak utábořili několik mil odtamtud byla jsem skutečně ráda.

* * *

Domů jsme se dostali až o týden později. Od Sprachu jsem totiž vedla já a i když jsem to vzali přes nebezpečné území vyšlo to. Na území Rebelů jsem se zase cítila dobře. Znovu jsem byla doma a byla jsem z toho nadšená. Havran také poznal, že je doma hned jak překročil hranici území... I když jsem ho dostala od Robina a v okolí Wenoru nikdy nebyl poznal to. 

,,Zpomal trochu, Hóken ti nestačí," řekl mi Miran. Uvědomila jsem si, že Havran kluše až příliš rychle. ,,Vím že se nemůžeš dočkat až budeš doma, ale musíš počkat i na nás," připomněl mi když s námi opět srovnali krok.

,,Omlouvám se, jen se těším domů," omluvila jsem se mu. Bral to s úsměvem.

,,Tak si dejme závod," navrhl a odmítnout jsme to nemohla. Havran i Hóken byli nadšení, že se zase proběhnou a vyrazili jako šíp vypuštěný z luku. Prach a hlína jim odletovala od kopyt když se hnali po lesní cestě směrem k Wenoru. Neuvědomila jsem si, že koně běželi tak rychle takovou dálku a najednou se přede mnou rozprostřelo okolí Wenoru. Přede mnou se tyčily hradby, věže města a zámek. Louka na které město stálo mi připadala mnohem více prosluněná než zbytek míst co jsem za těch pár dní viděla. Po kamenném postě se pohybovali lidé, koně a dobytek. Po okolí se potloukali kejklíři, děti a obchodníci. Po tváři mě pohladil domovský vzduch a známé pachy, byla jsem doma. Podobně jsem se cítila když jsem přijela po té dlouhé době ze Země pouští. Miran mi sáhl na rameno a já se na něj podívala. ,,Chceš jít za svými bratry, ne?" Ta slova mi stačila na to, aby přitáhla ruce k tělu a nechala Havrana, aby se rozeběhl do města. Nadávky a klení lidí, kteří Havranovi uskakovali z cesty jsem nebrala v potaz a mířila si to rovnou ke stájím Rebelů. Dočista jsem zapomněla na Mirana, u stájí seskočila na zem a rozeběhla se přímo ke vchodu do Podsvětí. 

,,Naro?!" Volali na mě moji známí a jen vrtěli hlavou proč se tak rychle ženu k sídlu. Vtrhla jsem dovnitř bez toho, abych kohokoliv po cestě zdravila. 

,,Co to má do prdele znamenat?!" Mi'kail vylétl jak jsem si to pamatovala. Nenáviděl když se v Sídle běhalo a pokaždé ho to rozzuřilo.

,,Promiň, Mi'ku," omluvila jsem se s pokrčením ramen a vzhlédla jsem. Mi'k na ochozu zůstal stát a hleděl na mě jako na ducha. ,,Neuvědomila jsem si to," usmála jsem se na něj. Nehýbal se a skoro ani nedýchal.

 ,,Naro!" Fenris se na mě vrhl a objal mě. Cítila jsem jak mě políbil na čelo a po tvářích mu tekly slzy. ,,Ach, tak jsem se o tebe bál, sestřičko," šeptal mi přidušeným hlasem. Byla jsem ráda, že opět cítím jeho objetí. 

,,Nenechávej si jí jen pro sebe," zasmál se Karzal a Fenrise v objímání vystřídal. Jeho objetí bylo poněkud pevnější a strnulejší než Fenrisovo. Málokdy někoho objímal a převážně jsem to byla já, neměl v tom tolik praxe aby to bylo jemnější. Nevadilo mi to. Když toho nechal otočila jsem se na Mi'kaila jež se konečně vzpamatoval. Chvíli stál proti mě a vypadalo to jakoby nemohl uvěřit vlastním očím. 

,,Mi'ku," promluvil Karzal ,,jsi v pohodě?" Lehce přivřel oči a hleděl na našeho bratra zpod přivřených víček. 

Pak mě objal. ,,Vážně to jsi ty," zašeptal ,,myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím," políbil mě na tvář a pak na čelo. Cítila jsem jak mě hladí po vlasech.

,,Jsem tady, nemusíš mít strach," oplatila jsem mu pevné objetí a usmála se. Nemohla jsem uvěřit že jsem doma a že opět vidím svou rodinu. Bylo to skutečně příjemné po takové době vidět svou rodinu, cítit známé pachy a objímat své milované bratry... Skutečně jsem byla doma!