Kronika noci

50. Vězení

Dostali jsem se do poloviny cesty z území Berserků, pár hodin nám zbývalo abychom překročili hranice s královstvím, ale už byla tma. Rozhodli jsem se proto utábořit se na bezpečném území (podle Mirana). Bylo to na okraji lesa kde byly stromy řídké a rozestavěné od sebe několik kroků. Miran se jako obvykle postaral o oheň a jídlo, mě nechal ležet na kožichu poblíž ohně. Neměla jsem moc náladu něco dělat, takže jsem se najedla a posunula se blíž k ohni, aby si on mohl lehnout za mě.

,,Zítra se dostaneme přes hranice," řekl mi a ruku mi vsunul pod hlavu. Posunula jsem se výš, abych měla krk položený na jeho ruce a dál jsem hleděla do plamenů. ,,Těšíš se domů?"

,,Samozřejmě."

Cítila jsem polibek na krk, pak na tvář a na koutek úst. Věděla jsem co chce udělat, ale otočila jsem se k němu dost prudce na to, aby pochopil co mu tím chci říct. ,,Takže si mě odbila záměrně, dobře... nechám toho," slíbil a druhou ruku mi položil kolem pasu. Chvíli jí tam nechal, ale pak zvedl ruku a opisoval linie tetování na mém obličeji.

,,Co to děláš?" Zamumlala jsem rozespale a zavrtěla se.

,,Tvé tetování je zvláštní, jsi s tím hrozně výrazná," nepřestával. Musím přiznat, že to bylo příjemné.

,,Jen kvůli tomu tetování?" Pootevřela jsem jedno oko, které zaručeně zazářilo jako lucerna. Moje oči byly stejně zářivé jako ty jeho, akorát jiného odstínu.

Viděla jsem na jeho tváři ozářené ohněm úsměv. ,,Možná i kvůli jiným rysům," prsty mi přejel po tetování na spodním rtu, pak po bradě až na krk. Přemýšlela jsem že se ho zbavím, to tetování by se mělo dát odstranit kouzlem a já nad tím přemýšlela už nějakou dobu, ale uvidím. Pokud do toho půjdou i moji bratři. ,,Copak?"

,,Nic, jen přemýšlím." Chytila jsem ho za kožich a přitáhla se blíž k němu. Mělo to být naopak, ale vyšlo to takhle.

,,A prý že se já chovám jako pes," popíchl mě. Něco jsem zamručela, ale pak už jsem zavřela oči. Byla jsem z té cesty docela unavená, ale zároveň jsem se nemohla dočkat až zase uvidím svou rodinu.

* * *

Překročení hranic prošlo hladce, ale vyhnuli jsem se Tarahonu a Miran mě vedl cestou, kterou jsem neznala ani já. Byly to nejkratší cesta, kterou přišel do království on a jeho přátelé. Byla docela příjemné sestoupit do nížiny z hor a území Berserků. Do Wenoru nám to mělo trvat ještě pár týdnů a já si zatím užívala společnost Mirana, kterého zřejmě moji bratři zabijí až se dozví o našem poutu. Vlk severu se choval právě tak jak by měl, ale občas na něm byla vidět nervozita z prostředí do kterého se opět dostal. To jsem spolu občas sdíleli. Prostředí, kterým jsem procházeli pro mě nebylo úplně příjemné a brzy jsem měla pochopit proč.

Jeli jsem po cestě lemované nízkými stromky a keři. Podle všeho byla blízko vesnice. Něco se mi na tom nezdálo a srdce mi přestalo bít ve chvíli kdy jsem spatřila dřevěnou bránu před vesnicí. Ztuhla jsme v sedle natolik, že Havran zastavil a naklonil hlavu na stranu jakoby se mě ptal co se děje.

,,Co je?" Miran zastavil Hókena vedle mě. Hleděla jsem na tu bránu a nemohla uvěřit vlastním očím. Vzpomněla jsem si na své noční můry a taky na přesný popis mého domova, který jsem dala Mi'kovi. Tu bránu jsem popsala dvěma slovy- Vrata vězení. I po těch letech jsem si tak připadala. Srdce jsem měla jako v kleštích.

,,Nic," řekla jsem sevřeným hlasem a trochu zpanikařila když Miran přikývl a koně se opět rozešli. Havran nevypadal jakoby věřil, že tam chce, ale šel. Musela jsem zatínat zuby abych koně neotočila a nechala ho dál procházet vesnicí. Na hlavě jsem měla kápi a ponechávala jsem hlavu skloněnou, aby mi nikdo ze zvědavců neviděl do tváře. Bylo to tam stejné jako jsem si to pamatovala. Miran ze mě zaručeně cítil napětí, protože se na mě chvíli před tím tak podivně podíval. Než však stačil něco říct do cesty se Havranovi postavil bělovlasý elf s temně modrým tetováním na obličeji a krku. V tu chvíli ve mě hrklo! Můj otec!

,,Tak jsi se přeci vrátila, Narelin?" Zeptal se jízlivým tónem a přivřel oči. Mým celým jménem mě nikdo neoslovil už pěknou řádku let a bylo pro mě cizí to slyšet. Navíc jsem byla vzteky bez sebe z toho co před sebou vidím za parchanta. ,,Pozdě, ale vrátila," pohled mu přeskočil na Mirana, který se výhružně narovnal a napnul svaly. Podívala jsem se na jeho ruku a viděla, že jí má blízko u loveckého tesáku. Jeho reflexy se nikdy nevytratily, ale já je znovu začala vnímat.

,,Nemáš nic lepšího na práci?!" Zavrčela jsem a podívala se k mému starému domu. Stála tam má matka ve starých šatech selky a plavými vlasy svázanými do tuhého copu. Za její sukní stál chlapec, sotva 10-ti letý. Měl krátké bílé vlasy a zelené oči dítěte, ale já už teď věděla že bude stejný jako jeho otec přede mnou. Monstrum.

,,Myslela sis," založil si ruce na prsou ,,že když si budeš hrát na děvku tohohle seveřana ztratíš na ceně?!" Jeho tón byl výhružný a já cítila Miranovo tiché vrčení.

Zakročím dřív než tady z toho nadělá jatka. ,,Uhni mi z cesty než přijdeš k úhoně," zasyčela jsem na něj. ,,Dávno už patřím někam jinam."

,,Stále patříš mě," podíval se na můj nárameník s okem Rebelů. Pochopil kdo je mou rodinou a pak pokračoval: ,,Zlodějská kurva zahazující se s nějakým bastardem ze severu? Hluboko si klesla, maličká," tohle znělo už jako výsměch. Dusila jsem v sobě vztek a přemáhala nutkání mu před svým bratrem a matkou podříznout krk. Chlapec za nic nemůže a matka mě alespoň jako malou nikdy nebila.

Podívala jsem se na Mirana, který kupodivu ještě stále mlčel a pak jsem řekla: ,,Jdeme, nebudeme se tady zdržovat." Havran se na můj povel rozešel a nehledě na muže stojícího přede mnou. Když do něj vraník uhodil plecemi zavrávoral div nespadl a pak mi za zády řekl: ,,Ty malá kurvo, doufám že tě někde zabijou!" To už byla pro Mirana poslední kapka. V mžiku byl dole ze sedla a lovecký tesák tiskl na krk mému otci, který se na něj vyděšeně podíval. Zřejmě měl za to, že Miran nerozumí, ale on rozuměl až příliš dobře.

Ohlédla jsem se, abych na ně viděla. ,,Ještě jednou jí řekni kurva a zaříznu tě jako sele!" Nevydržel to a skutečně vybuchl. Byl vzteky bez sebe a já se mu nedivím, musím uznat že mě těšilo když mě chránil. Byla jsem za to ráda. ,,Vím moc dobře co jste jí chtěli udělat," pohledem šlehl po mé matce která chlapce schovala za sukni ,,jestli uslyším že se tu ještě někdy něco podobného dělo tak tuhle vesnici srovnám se zemí," přitlačil mu nůž více na krk.

,,Alla råtte, wolf," uklidnila jsem ho použitím jeho jazyka a Miran se na mě láskyplně podíval ,,låt ess gå, jea?" Zeptala jsem se ho jestli půjdeme a on souhlasil. Odstrčil mého otce od sebe takovou silou, že upadl do bláta. Zatímco se tam plácal Miran se vrátil do sedla a vydal se za mnou. Usmála jsem se pro sebe. Tohle bylo skutečně něco co zlepší den.