Kronika noci

24. Motýl

Spala jsem přes den zatímco Miran byl na lovu. Zůstali jsem v malém hájku u řeky kam nikdo nechodil a já se pokoušela dospat to co jsem za tu noc ztratila. Zdál se mi příšerný sen. Znovu byl o Miranovi jak tomu teď velmi často bývalo a já se opět s trhnutím probudila. Bylo to opět dřív než mě stihl ve snu políbit. 

,,Už zase? O čem se ti zdálo tentokrát?" Miran seděl u ohně a opékal nám ryby a bažanta. Protřela jsem si oči a pokusila se nezrudnout když jsem ho viděla. 

,,Jako vždycky," odpověděla jsem a lehla si zpět na své vyhřáté místo. Miran zavrtěl hlavou a zahleděl se na oblohu. 

,,Blíží se sem bouře, měli by jsme si do setmění pospíšit nebo by jsme z toho nemuseli vyváznout živý," pár minut na to už jsem se cpala rybou a polovinou bažanta. Balili jsme si věci a já se rozhlížela po louce když v tom mi na ruce přistál nádherný modrý motýl. 

,,Ty jsi krasavec," prohodila jsem směrem k malinkému stvoření na mé ruce a dívala jsem se jak pohybuje křidýlky. 

,,Dej tu obludu ode mě dál!" Miran začal vyvádět jako bych měla na ruce krvežíznivou bestii. On se bojí motýlu!

,,Ty se vážně bojíš motýlů?" 

,,Ne!"

,,Jeden ti sedí na rameni," odpověděla jsem na jeho odseknutí bezbarvě a málem jsem se potrhala smíchy.

,,Dej to pryč!" Začal poskakovat kolem jako blázen a pak zakopl a svalil se do trávy. Naklonila jsem se nad něj a podívala se na jeho tvář.

,,Nestalo se ti nic?" Zajímala jsem se a klekla si do trávy vedle něj. Ve vánku se zmítala tráva i listí na dubu, který se tyčil nad našimi hlavami. 

,,Vypadám na to?" Snažil se stále skrývat, že se bojí motýlů a choval se jakoby nic. Odhrnula jsem si vlasy z tváře a usmála se na něj. On se mi díval do očí a v těch jeho se něco podivného mihlo. Přivřela jsem oči, ale to jsem zřejmě neměla dělat protože vzápětí se prudce zvedl a srazili jsme se hlavami. Byli jsem si teď až příliš blízko a já měla chuť ho políbit. Konečně bych mohla zjistit jaké by to bylo. Ovšem já se po chvíli odklonila, protože jsem si byla jistá že když to neudělám tak ho skutečně políbím. Raději jsem zase vstala a šla se věnovat Havranovu sedlu, protože už netrpělivě hrabal kopytem a třásl hlavou.

,,Potřebuje kováře," stěžovala jsem si na Havranovi podkovy ,,a já pořádnou postel." 

,,Za necelý týden tam budeme," slíbil mi a pak dokončil utahování přezek na sedle. Nějaké zásoby jsme měli, zbraně nabroušené jsme také měli a vodu jsem doplnili tady. Jeli jsem bez zastávky celý den a jak byl Havran celou dobu v klusu mě hrozně tak mě hrozně bolela záda jak jsem byla stále napřímená. Miran měl s tou bouří pravdu, ale přišla dříve než jsem předpokládali a byla dost krutá. Zastihla nás uprostřed ničeho, po chvíli nebylo vidět ani půl metru před sebe. Musela jsem spoléhat na to, že buď přejde nebo narazíme na nějakou vesnici nebo stavení.

,,Mirane, já už dál nemůžu," zakřičela jsem na něj a pokusila se překřičet kvílící vítr.

,,Ještě chvíli vydrž," nasadil prosebný tón a ten mě přesvědčil ještě se v sedle držet. Havran už byl vymrzlí na kost a také už skoro nemohl jít. Nakonec jsem ve vánici uviděla obrys budovy a stáje. Doufala jsem, že to není halucinace. Řekla jsem to Miranovi, ale on si nebyl úplně jistý jestli by tu měl stát nějaký dům. Když jsem se ovšem přiblížili oba jsem byli rádi, že to je stará lovecká chata. Koně jsem nechali na suchém seně pod stříškou tak akorát pro ně a šli dovnitř. Bořila jsem se do sněhu a několikrát jsem i zakopla. Pro takovou zimu jsem nebyla stavěná a moje oblečení už vůbec ne.

 Dům byl malý,  jen s jedním patrem a to bylo víceméně spojeno v jednu místnost. Posadila jsem se od křesla před krbem a Miran hodil vak i sedlové brašny na stůl. Pod zabedněným oknem se kterými cloumala vánice stála velká postel pokrytá jak kožichy tak i dekami. Roztřesenýma rukama jsem začala rozdělávat oheň, ale nedařilo se. 

,,Uhni, udělám to," odstrčil mě od toho Miran a sám oheň rozdělal. Dřeva tam bylo dost na podpal a navíc jsem dokázala udržet oheň hořet i bez něj. Pak se seveřan zase začal hrabat ve vaku. ,,Kurva!" Zaklel a kopl do stolu.

,,Co je?" 

,,Nemáme žádné jídlo." Odpověděl podrážděně a zamračil se na mě jako bych za to mohla já. Takže ho ztratil někde po cestě nebo ho tam nechal když se šíleně lekl toho motýla. Popadl své nože, které před tím hodil na stůl a vydal se kolem mě ke dveřím.

,,Chceš pomoc?" Otočila jsem se na něj. On otevřel dveře a ohlédl se na mě. 

,,Kdybych tě vzal sebou umřela by si po 10 minutách. Hned se vrátím," s těmi slovy za sebou zabouchl dveře. Přešla jsem k jednomu oknu a otevřela ho. Viděla jsem Mirana proměněného ve vlka a mizejícího ve sněhu. Jestli umře tak budiž, jídlo si obstarám někde sama.