Kronika noci

34. Jarlova pracovna

Miran mě postrkoval před sebou mohutnou vlčí hlavou. Z tlamy mu stále odkapávala krev a na podlaze zanechávala stopy. Mordo šel několik kroků přede mnou a vypadal napjatě a rozzlobeně. 

 Jedna strana budovy byla menší než ta kde byli pokoje. Chodbu lemovalo mnoho tapisérií a rytin, ale žádné dveře do pokojů. Na konci krátké chodby byli dvoje dveře a jedny z nich Mordo otevřel. Pokoj do kterého vedli se ukázal být pracovnou. Mordo se opřel zády o stůl já zůstala stát před ním. Vybavila se mi chvíli z mého dětství kdy podobná věc vedla k mé noční můře. Miran do mě naposledy strčil a pak se postavil vedle mě. Nenápadně jsem se na něj podívala a sledovala jak si až příliš dlouhým špičatým jazykem olizuje krev z tlamy. Pak se proměnil a hřbetem ruky si otřel tváře a pak ještě krk. Na kůži mu přesto zbyly stopy po krvi muže, kterého roztrhal přede dveřmi. 

,,To co se tam stalo, souvisí s tím proč si se vrátil, Mirane?" 

,,Zabili krále a dýka kterou u něj nechali si podle kováře jež jí vytvořil koupil někdo z klanu... Před třemi lety." 

,,Věděl jsem, že se něco stalo," povzdechl si Mordo a promnul si oči ,,jestli je někdo zrádce musíme ho najít a přitom nikomu nic neříct."

,,Samozřejmě," Miran měl od začátku takový plán. Pak se ovšem jarlův pohled obrátil na mě. ,,Neber si tu jejich návštěvu osobně, Naro, jsi v našem světě něco nového a oni tě chtějí pro sebe. Dokud se budeš držet blízko Mirana nebo kohokoliv z klanu neublíží ti." Nebála jsem se. Uměla jsem bojovat i se bránit, i když jsem v přímém souboji podle Levrina neměla ani tu nejmenší šanci.

,,Nemám v plánu se odtud někam pouštět sama," odpověděla jsem a v tu chvíli se na mě Miran podíval. Zornice se zúžili a bělma byla černější než noc.

,,A co si teda udělala dnes ráno?" Zavrčel. ,,Ještě sis vzala mého koně bez dovolení," přeci jen ho to celý den rozčilovalo. Protočila jsem očima a podívala se na Morda, který přimhouřil oči a přeskakoval pohledem mezi námi dvěma a vypadalo to, že nechápe.

,,Už jsem se ti omluvila," řekla jsem. 

,,Ale to nemění nic na tom, že jsi mi to neřekla!" Vyjel na mě a v tu chvíli se Mordo narovnal.

,,Mirane!" Obořil se na něj. Zvýšil hlas a to už něco znamenalo, protože Miran okamžitě zkrotl a díval se do stěny za Mordem. ,,Takže co se mezi vámi dvěma stalo?"

Podívala jsem se stranou a připadala si jako u výslechu. ,,Ráno jsem neřekla Miranovi, že se jedu projet a že jsem si půjčila jeho koně. Dozvěděl se to až když jsem se vrátila a mluvila s jeho bratry," neměla jsem důvod mu lhát, ale neřekla jsem mu o rozmluvě kvůli které jsme oba celý večer byli rozmrzelí.

Mordo se podíval na Mirana, který mlčel a stál v pozoru jako královská stráž. ,,Nevěděla to, Mirane. Nemůžeš se na ni zlobit." 

Teď jsem zase byla zmatená já. ,,Cože?" Vypadlo ze mě. Miran sklonil hlavu a polkl, nic však neřekl. Slova se tady zase musel ujmout Mordo. 

,,Sledovali tě, pohybovali se na našem území a viděli tě." 

,,Bílý jelen," vzpomněla jsem si na něj. 

Oba zpozorněli jako bych právě řekla jméno králova vraha. ,,Viděla si ho?" 

,,Viděla," pochopila jsem, že to byl muž, kterého roztrhal Miran a teď podle svého výrazu litoval, že to neudělal bolestněji. 

,,Doufám, že shnijou v Helheimu!" 

,,Mirane," mlaskl na něj Mordo. Jakoby chtěl aby taková slova neříkal nahlas. ,,Neublížili ti i když měli možnost tě dostat nechráněnou. Takovou možnost příště už nepromarní, dávej na ně pozor." 

,,Budu." 

Jarl se usmál. ,,Běžte zpět, já potřebuji přemýšlet." Uposlechli jsem oba, ale já neměla hlad a chtěla jsem se vrátit do pokoje a jít spát kdyby mě Miran ještě ve dveřích do síně nechytil za paži. 

Opřel si hlavu o mou a zašeptal: ,,Musím se ti omluvit," jediná slova co mi řekl než se objevil Docan a Alever. 

,,Tak jdeme, slíbil si, že si dáš s námi medovinu..." Poplácali ho po zádech, vzali ho mezi sebe a já viděla jak se na mě usmál. Přesně jsem věděla co to znamená, ale musím říct, že mi to nijak nevadilo... právě naopak.