Kronika noci

19. Brána

Koně řehtali a dupali když jsem se já s Miranem válela ve vodě. 

,,Řízl jsem do živého, co?" Posmíval se mi zatímco jsem ho držela za kožich spojený mosaznými přezkami a třásla s ním. 

,,Drž hubu," zasyčela jsem na něj a pokusila se mu vzít nůž, abych ho s ním mohla probodnout. Nedosáhla jsem na něj a on mě v tu chvíli otočil a pevně mi sevřel koleny boky, aby mě udržel nehybně ležet. ,,Din djávale!" 

,,Nadávky ti jdou, Fjalro a mluvíš celkem obstojně," uznal s úsměvem a pevně mi přidržel zápěstí ve vodě. ,,Ovšem vraťme se zpět k našemu zajímavému rozhovoru, maličká... Nevěřím ti, že jsi s nikým nespala když žiješ v takové společnosti." 

,,Každý máme něco na co čekáme, Seveřane!" Odsekla jsem mu. Miran se na mě zachechtal jako pes z pouště.

,,Krvácí ti noha nebo jiná část těla?" 

Zahořela jsem touhou ho rozervat na kusy! Temnota nás obklopila a já za jeho zády uviděla vzrůstající černý stín, který byl i nebyl mnou vytvořený. Podívala jsem se mu do očí, ale pak jsem si vzpomněla že mě zachránil. Stín opět ustoupil a já se přestala kroutit. ,,Vyhrál si, vzdávám se!" Procedila jsem skrz zuby, ale on mě nepustil. 

,,Nedostal jsem svou odpověď." 

,,A ani jí nedostaneš!" 

Pustil mě bez dalších keců a dokonce mi pomohl i vstát. Nic neříkal, pouze se usmíval a díval se jak neohrabaně lezu do sedla potlačujíc sykot jak mě noha bolela. Když jsme se pak oba ocitli v sedle a koně se mezitím co jsme se rvali stihli napojit vydali jsme se dál na cestu. Nemluvili jsem, ale jemu něco očividně přišlo velice zábavné, protože takhle dlouho se nikdy nesmál byť do byl jen škodolibý a zákeřný úšklebek. Když jsme byli skoro na konci bludiště a slunce se sklánělo za obzor, aby se uložilo ke spánku zastavila jsem se. Už mi došla trpělivost.

,,O co ti jde?!" Štěkla jsem na něj a postavila koně na bok, aby nemohl dál pokračovat.

,,O nic." 

,,Tak proč se tak blbě šklebíš?" 

,,Přemýšlím, nech to být." 

,,Tak se laskavě tak blbě netlem nebo tě tu někde nechám navždy zdechnout!" Varovala jsem ho. Úsměv mu z tváře zmizel a vystřídal ho varovný pohled plný zášti. Tohle jsem možná trochu přehnala, ale nehodlala ustoupit ani o jediný krok. Děsilo mě, že na to nic neřekl a jen mě probodával pohledem. Po chvíli kdy jsem na sebe zírali přikývl, aby mi dal najevo, že pochopil mou výhružku. Kůň se sám od sebe otočil, protože už ho nebavilo čekat a rozešel se. Kopyta ještě chvíli máchal ve vodě a bořil je do písku než našel pevný opěrný bod v podobě dřevěného můstku. Chvíli nám trvalo než jsme dostali k poslední části naší cesty kde se cesta zúžila a potemněla. Cesta mezi skalami byla tak akorát pro jednoho koně a museli jsme projít železnou bránou která tam stála od nepaměti a nikdo nevěděl kdo jí tam udělal. Miran se u ní zastavil a zkoumal výjevy jež na ní byly.

,,Kde se to tu vzalo?" Zeptal se a napřímil jakoby ho někdo bodl do zad. Dodnes mám před očima jeho nedůvěřivý a zároveň ostražitý výraz.

Překvapeně jsem se na něj dívala když jsem pak vykoktala: ,,Nikdo neví, přečteš ty nápisy?" Zajímalo mě když jsem viděla jak prsty přejíždí po vystouplých nápisech na bráně. 

,,Jsou to staré severské runy," pronesl, ale na mou otázku jestli je dokáže přečíst nereagoval. ,,Neměli bychom tam chodit," varoval mě a jeho kůň udělal krok zpět. Zřejmě dokázal vycítit nebezpečí jako jeho majitel.

,,Musíme se odtud dostat do setmění a to je za chvíli, nemůžeme si dovolit vracet se a obcházet to." Skutečně jsme to neměli čas a tohle bylo nutné riziko. Sledovala jsem tvář muže, který sem do nížin nepatřil a viděla jsem v ní obavy. Dokonce i já jsem znervózněla, ale i přesto jsem se sklonila až ke koňské hřívě a prošla bránou. Miran mě po chvíli také následoval. Nevím proč se mnou tenkrát šel, ale když jsem se ho později zeptala nic mi k tomu neřekl. Když jsem se na to poté otáčela zpět a přemýšlela o tom musela jsem být Miranovi vděčná, že mě tam nenechal jít samotnou. To stvoření, které tam čekalo nebyla příjemná společnost.