Kronika noci

18. Skalní bludiště

,,Co se tam stalo? Proč po nás šli?" Zeptala jsem se hned jak jsem se vydrápadala do svého sedla a našla pohodlnou pozici na sezení.

,,Víš kdo to byl?" Na mou otázku také odpověděl otázkou.

,,Temný cech." Něco se mi na něm nezdá. Řekl mi když jsem se ho pak na Finna ptala.Konečně už jsem chápala proč se mu nezdál.

,,Sledoval jsem ho a když jsem pak sledoval jeho komplice vrhl se na mě ze stínu. Měl jsem co dělat, abych se ho zbavil a rychle mi došlo o co tam jde."Mohl mě tam nechat, ale neudělal to. Proč? Nevím a nevím jestli na to chci znát odpověď. Nehodlám ho provokovat potom co jsem viděla čeho je schopný. ,,Co noha?"

,,Bolí," pokrčila jsem rameny ,,zahojí se to, není třeba si o mě dělat starosti."Čekala jsem nějakou spěšnou poznámku, ale on nevydal sebemenší zvuk a jen se díval na mou nohu. Měla jsem štěstí, že mi ten náraz šípu trochu ztlumila kožená bota a vychýlila hrot od kosti a šlach.

,,Byla to sice rána na skrz,ale hojí se to mnohem lépe než kdyby to skrz neprošlo. Zpětné háčky na šípech jsem ještě neviděl."

,,Používají se u samostřílů, ale temné cechy jí používají i na šípech..."

,,Máš s nimi bohaté zkušenosti. Jak to, že o nich tolik víš?" Ta otázka nebyla podezřívavá, ale trochu mě zaskočila. Chvíli jsem na něj koukala jako tele na vrata než jsem si uvědomila jaký tón na to použil.

,,Za ty roky se to naučíš rozeznávat," navíc jsem na jednom podobném místě strávila dost času.

Díky bohům se v tom už více nerýpal a řekl něco jiného, i když to zase moc povzbuzující nebylo. ,,Nebyl jeden z nejlepších nápadů tam zůstávat," s povzdechem se rozhlédl kolem. Z obou stran nás obklopoval hustý les. Věděla jsem kudy vede cesta a byla jsem ráda, že hranice je někde před námi. Když teď budeme na hranici Kárové devítky nikdo z Auntamed by si nás nemusel všimnout. ,,Kde jsme teď?"

,,Nedaleko Quotu- menší přístavní město kde se už zdržovat nebudeme. Vyhneme se mu, ale uvidíš ho z kopce."

,,Na někoho ze severu si dost opálená," prohodil mimoděk a já se na něj překvapeně podívala. Nevěřila jsem tomu co právě řekl, protože to znělo jako neohrabaná lichotka.

,,Nějaký čas jsem strávila mimo město."

,,Já vím, Stíne," takže ví kdo jsem ,,slyšel jsem o tobě a čekal kdy tě potkám ve městě, bylo to 2 roky než jsme se setkali na té nezdařené popravě." Znovu se mi v hlavě ten okamžik přehrál.

,,Jistě toužíš potom vidět kolem mého krku provaz," naklonila jsem sek němu v sedle. Miran udělal to samé a skoro jsem se jeden druhého dotýkali.

,,Nechme tento rozhovor na jindy, Fjalro, nemuselo by se ti líbit co všechno bych s tebou rád udělal," zlý úsměv si nemohl odpustit a oči mu zlověstně blýskli když se narovnal. Dokázala jsem si to představit a myslím, že největší strach jsem dostala z toho, že nevím jaké mučící praktiky je učí v horách. I já se narovnala zpět v sedle a dál tento rozhovor nerozvíjela a raději držela jazyk za zuby.
 Utápěla jsem se ve vlastních myšlenkách a rozhlížela se po okolí. Viděla jsem několik vesnic, polí, luk na kterých se pásla zvířata a pak i město Quot na které jsme shlíželi shora. Tady už začala být krajina divočejší. Kopce, louky kde už ani nic nemohli pěstovat a bylo tu i více chladno. Sledovala jsem moře na kterém se plavili obchodní i rybářské lodě. Výhled mi zmizel hned jak Miranp rudce obrátil koně na druhou stranu a vydal se mimo cestu po louce k lesu ve kterém se tyčili skály. Byl od nás asi půl míle vzdálený, ale byl vidět i odtud. Následovala jsem ho a koně nechala jít kudy mu to bylo příjemnější. Z kopce se mu občas trochu smeklo, ale nikdy tolik, aby neudržel rovnováhu. Dostali jsme se až na okraj lesa ve kterém bylo mnoho obrovských kamenů porostlých mechem nebo fialovým vřesem. Miran se u jednoho takového zastavil a počkal na mě.

,,Odtud vedeš ty," ukázal na skaly před námi.

,,Věříš mi natolik, abych tě z toho labyrintu vyvedla živého?" Skalní komplex plný uliček byl hotovým bludištěm kde mnoho lidí co ho neznali nalezlo smrt. Miran měl štěstí, že jsem se odtamtud musela dostat i poslepu.

,,Ne,ale budu muset." Protočila jsem očima a koně pobídla do kroku. Netrvalo dlouho a nad námi se otevřela pouze puklina ze které byla vidět zatažená obloha a kolem nás byly jen vlhké skalní stěny tyčící se vysoko nad našimi hlavami. Pod kopyty koní křupal písek smísený se zeminou.

,,Co je tohle za místo?" Zeptal se po chvíli rozhlížení kdy jsem se ocitli na rozlehlejším rozcestí v jehož středu rostl strom. Nechala jsem koně, aby strom obešel a prsty se letmě dotkla poškozené kůry kde byla značka a pak se vydala strmím kopcem plným kamení a kořenů nahoru. Postavila jsem se v sedle, abych koni usnadnila výstup.

,,Skalní bludiště," odpověděla jsem a ohlédla se. Rozhlížel se kolem a zdálo se, že se mu tam docela líbí. Taky se mi tady líbilo. Bylo tu plno otevřených prostranství, pramen řeky dokonce i nějaká ta zeleň. ,,Je to tu nádherné i když smrtící."

,,To většinou takové věci bývají," odpověděl a při těch slovech se podíval mým směrem. Nepřikládala jsem tomu větší význam a koně jsem nasměrovala jiným směrem než původně chtěl jít. Podrážděně zafrkal, ale uposlechl příkaz. Tolik se ode mě ten hřebec nelišil. Byl temperamentní a tvrdohlavý, přesně jako já. ,,Zajímalo by mě," nadhodil když jsme byli v půli cesty přes bludiště a slunce bylo vysoko nad námi ,,znáš okolní kraj dobře i když nevypadáš moc staře. Jak to?" 

,,Trávím zde mnoho času a rychle se jako zloděj naučíš, že pokud chceš přežít musíš znát kraj ve kterém loupíš." 

,,Kolik ti je?" Zaklonila jsem se v sedle, aby mi voda protékající mezi skalami nepotřísnila obličej. Vraník do ní totiž vpadl jakoby mi chtěl vrátit tu rychlou změnu směru.

,,Dvacet jedna, ale pokud ti není známo elfové nestárnou ani neumírají." 

,,Mě je dvacet čtyři a pokud to tobě není známo tak Berserkové svým způsobem také ne, akorát máme normální uši." Prudce jsem obrátila koně proti němu. V takhle úzkém prostoru se dalo špatně manévrovat s tak velkým koněm, ale on byl šikovný.

,,Tím naznačuješ co?!" 

,,Že jsem starší a zkušenější." 

,,Maximálně v píchání děvek," odsekla jsem. 

,,Žárlíš snad?" Zasmál se a přitáhl koňské otěže. Kaštan se zahryzl do udidla a udělal dva taneční kroky stranou. ,,Nebo tě jen trápí, že jsem to na tebe ještě nezkoušel?" 

Cítila jsem jak se mi tetování změnilo a oči zahořely jako dvě pochodně. ,,Kdyby ses mě dotkl..."

,,Tak co? Zabila by si mě nebo by si vrněla jako spokojená kočka?" Zatnula jsem ruce v pěst a přemáhala svůj vztek, který ve mě vřel. Naklonil hlavu na stranu a usmál se ještě víc než předtím. ,,S nikým si ještě nespala, že? U té vaší sebranky mě to docela překvapuje," to byla poslední kapka. Skočila jsem po ně a oba jsme se v tu ránu váleli ve vodě.