Kronika noci

40. Služebník

Odpoledne jsem se sama vydala dolů k řece, abych si to vše znovu nechala projít hlavou na čerstvém vzduchu. Od řeky zrovna odcházeli dvě ženy s koši plnými prádla a jeden z mužů šel asi 70 stop za nimi s košem ryb. Zřejmě byl lovit v té tůňce o které se zmiňoval Miran. Prý je tam mnoho výborných úhořů-. Osobně úhoře nenávidím, ale podle toho co jsem slyšela je to tu oblíbená pochoutka.
 Courala jsem se cestou na otevřeném prostranství a nad mou hlavou se honili temné bouřkové mraky.Slyšela jsem za sebou specifický hluk severské vesnice a nevěnovala mu pozornost. Zastrčila jsem si vlasy za ucho a kráčela dál z mírného kopce. Když jsem se dostala až na most vyskočila jsem na zábradlí a houpala nohama sem a tam nad peřejemi. Dívala jsem se kolem. Na hory, planiny s trávou tančící ve větru, les ve kterém mizela řeka a na malé stádo ovcí, které se páslo blízko lesa. Přemýšlela jsem co Miranovi říct nebo jak mu to podat, aby se když tak neurazil více než byl teď. Zrovna jsem sledovala jak se stébla dlouhé trávy zmítají v ledové větru když jsem zaslechla kroky dvojice koní a následně jsem uslyšela i hlasy.

,,Tady jsi, říkal jsem si kde tě najdu," Miran přitáhl Hókenovi otěže a ten neochotně zastavil. Přešlápl z nohy na nohu a jeho jezdec poposedl v sedle o něco dopředu. Po jeho boku byl Alver na plavé klisně, která byla krotká a poslušná na rozdíl od temperamentního hřebce jež patřil Miranovi.

,,Hmmm," zamručela jsem a znovu začala houpat nohama.

,,Nepojedeš s námi?" Nabídl mi Alver.

Zamyslela jsem se. ,,Kam máte namířeno?"

,,Ke skalnímu jezírku, je to odtud asi hodinu cesty," odvětil Alver a ukázal hlavou ke kraji lesa. Neznělo to špatně a třeba budu mít možnost si s ním sama promluvit.

,,Dobře,"seskočila jsem na prkna, která ani nezavrzala ,,ale nemám koně,"odpověděla jsem a sledovala jak Alver uznale kývl na Mirana. Vlk severu se posunul v sedle úplně dozadu a kývl před sebe.

,,Mám sedět před tebou?" Zeptala jsem se.

,,Nemám rád když někdo sedí za mnou a to platí i pro tebe," zakřenil se a já bez sebemenších potíží vylezla do sedla i bez pomoci.

Alver se zasmál když viděl můj akrobatický um. ,,Jsi docela rychlá,"uznal s úklonou.

,,Zloději musí být mrštní a hbití, když nejsi tak zemřeš," odpověděla jsem a pokusila se nevyjeknout když se Miran přisunul v sedle blíž ke mně. Kůň se rozešel když jeho pán přikázal a já se pokusila být od něj alespoň trochu dál. Ale Naro, tohle je ubohé. Bude tě tlačit na hrušku sedla do té doby než se nebudeš mít kam jinam hnout. Ozval se mi v hlavě hlas, který jsem důvěrně znala. Byl o něco drsnější a hlubší než můj, navíc byl mužský a byl v něm slyšet pobavený podtón. Měl ovšem zcela pravdu,takže jsem se snažila pouze nenápadně. Mlasknutí v mé hlavě bylo nesouhlasné a nespokojené. Tyto hlasy byly pouze mou představou a vzpomínkami na muže, kterému hlas patřil.

,,Ve zlodějině se nevyznám," pokrčil rameny a Miran na něj podle všeho zakoulel očima.

Přišlo mi to zábavné a s uchechtnutím jsem odpověděla: ,,Ani nemůžeš,jste na to až moc podstivý. Navíc nejste ani tak hbití," při těch slovech jsem se přes rameno podívala na Mirana a lehce zvedla bradu. Berserk mne počastoval nepatrným úsměvem .

,,Jsem rychlejší než ty,"připomněl mi Miran ,,málem jsem tě dostal kdyby si mě neodkopla na ten sloupek." No a co? Řekla jsem si v tu chvíli a zaměřila se na velký jasan uprostřed lesa. Předtím tady taky byl? To je teda otázka. Napomenula jsem se v duchu a protočila panenky nad svou hloupostí.