Kronika noci

10. Robin

Miran se choval stále stejně po celou dobu co jsme byly na cestě ke zbojníkům. Pohybovali jsme se po území Přízračných vrahů obezřetně, ale za celou cestu se nám nestalo, že by na nás někdo od nich zaútočil. Raven jim zřejmě řekl, že jestli se o to pokusí urve jim hlavu a oni poslechli. Více než toho jsem se ovšem bála těch zbojníků!
Když jsem se přibližovali k jejich táboru proláklině nejistě jsem se obracela a vrtěla se v sedle.

,,Můžeš mi říct co děláš?" Zeptal se Miran potom co už ze mě byl na nervy.

,,Co bych dělala?"

,,Přestaneš se v tom sedle vrtět nebo budeš stále dělat všechno, aby si mě rozčílila?" Ohradil se na mě a oči mu zapláli jasným světlem.Sám byl poslední noci ostražitý a nevyspalí, možná proto byl tak hrozně podrážděný. Chtěla jsem na něj vypláznout jazyk,ale pak jsem si uvědomila jak blízko jsme a zastavila jsem koně, který nervózně přešlápl. ,,Co je to tentokrát?"

,,Jsme teda, slez z koně," seskočila jsem do měkké lesní půdy. Miran se na mě chvíli díval zatímco jeho kůň tančil ze strany na stranu a pak slezl. Koně jsem skryli do bukového houští kde byla nějaká tráva a pak jsem se vydali klikatící se stezkou k táboru zbojnické tlupy. Listí pod našima nohama šustilo a já se snažila rozpoznat zda nás někdo sleduje či poslouchá, ale nic jsem nezachytila. Miran občas zvedl hlavu, aby se nadechl a zjistil zda se kolem nás někdo nepohybuje. Také nic necítil. ,,Jestli mě podrazíš..."

,,Tak co? Budeš mrtví dřív než se vzpamatuješ, takže raději nech mluvit mě než se do něčeho pustíš," varovala jsem a ve chvíli listí kolem nás zašustilo a ze svahu k nám seběhlo několik zbojníků. Miran sáhl po noži, ale já na něj zasyčela a zvedla ruce vedle hlavy. Musel mě napodobit a vrčel přitom jako pes na řetězu.

,,Co tu chcete?!"

,,Jdeme za Robinem."

,,Robin nepřijme," v tu chvíli jsem si sundala kápi a zbojníci se na sebe ušklíbli ,,ovšem tebe vždycky rád uvidí a on?" Hodil hlavou směrem k Seveřanovi, kterému zčernala bělma a byl vzteky bez sebe.

,,Jde se mnou," odpověděla jsem bez toho, abych se na něj podívala a nechala se od jedno ze zbojníků prošacovat, aby mi mohli vzít všechny zbraně. Miran se na mě nedůvěřivě podíval, ale kývla jsem na něj aby jim dal všechny zbraně. Mě by pustili i s nimi,ale když poblíž Miran nebudou riskovat, že by Robinovy ublížil.

,,Pojďte s námi," kývl na nás jeden z nich, který měl klobouk s havraním peřím. Následovali jsme je k jejich úkrytu.

,,Co si to udělala?" Zavrčel na mě šeptem Miran. Obezřetně se rozhlédl. Podívala jsem se na něj a pokoušela se předstírat, žes černými bělmi nevypadá jako démon nebo jako má nejhorší noční můra.

,,Museli nás odzbrojit, bojí se, že se vrhneš na Robina hned jak ho uvidíš, ale to prosím nedělej." Požádala jsem ho tichým hlasem, který přehlušilo šustění starého listí pod našima botama. Popravdě jsem se trochu bála setkání s Robinem, i když jsme byli přátelé nezapomínala jsem kdo je jeho otec. Tady ovšem nešlo o mě, ale o bezpečnost mé rodiny a přátel, kdybych Mirana nezavedla sem všichni by byli mou vinou po smrti. ¨
 Nad našimi hlavami se prohnal vítr, který k mému nosu donesl pach kouře a pečené zvěřiny. Dokonce i smích a hlasy doléhaly k našim uším když nás zbojníci vedli soutěskou mezi dvěma skalami, které byli od sebe dost daleko na to, aby mezi nimi projel kůň nebo kradený vůz se zbožím. Zanedlouho se před námi rozprostřel obydlený prostor obehnaný skalní stěnou s několika skrytými východy. Uprostřed stálo velké ohniště na kterém dva zbojníci v černých oděvech s cvočky pekli divočáka. Kolem bylo rozestavěných několik stanů a v dírách ve skále byli zabudované dveře. Zbojnická tlupa tady žila už nějaký ten rok a zabydleli si to tady. Naši strážci nás vedli kolem ohniště a ukradených vozů do jeskyně, kterou zakrývala jen jakási popínající rostlina. Uvnitř bylo chladněji, ale pochodně tam zářily na všechny strany, aby zahnaly všechny stíny do kouta. Mladý muž jež seděl u stolu dost daleko od vchodu i od stínů právě zkoumal nažloutlé listiny na nichž byl vpit inkoust v podobě slov- Robin. Kudrnaté vlasy barvy kaštanů měl delší než jsem si pamatovala, kolem krku šátek zdobený stejně jako některé části svého oděvu strakatým peřím skola a roztrhaný kabát na něm vysel jako na hadrovém panáku dokud nevstal.