Kronika noci

14. Hrobař

Těsně před úsvitem mě probudil závan kouře, který se od toho normálního lišil. Otevřela jsem oči a hned jak si přivykly na přítmí upřela jsem je na osobu zahalenou v černém, která stála nad Miranem. Prohlížel si ho, ale nic mu neudělal.

,,Nechtěl jsem tě vzbudit, Narelin," pronesl když jsem vstala. Byli to líné pohyby ne obezřetné. ,,Je zvláštní, víš to, že?" Upřel své zářivé oči na mě.

,,Jdi od něj dál než se vzbudí. Co tady děláš?"

Stál krok od Mirana a díval se na mě. ,,Víš kdo mě poslal."

,,Morana."

Kývla pak řekl: ,,Říkala, že by tě ráda viděla. Ovšem on by jí také zajímal..."

,,Jeho z toho vynechme, nemá nic společného se Smrtonošem ani s Moranou. Nebudu ho tahat do něčeho co se ho netýká." Podívala jsem se při těch slovech na Seveřana. Spal, ale přišlo mi, že možná až příliš tvrdě.

,,Měla by sis na Smrtonoše dávat velký pozor, Paní říká, že řádí až příliš a jde po tobě... Jednou by tě mohl ovládnout dříve než tvá moc."

,,Smrtonoš mi zrovna teď starosti nedělá," namítla jsem a znovu se podívala do jeho očí. Zpod kápě byly vidět pouze planoucí jiskřičky. Viděla jsem jak naklonil hlavu a jiskry se opět podívali na Mirana, který se nehnul ani o píď. ,,Ještě je něco kvůli čemu si přišel, Hrobaři?" Zjizvené rty se zkrotili do pokřiveného úsměvu.

,,Prý tě někdo sleduje, měla by si být opatrnější," odpověděl na mou otázku. Nedělala jsem si z toho těžkou hlavu, někdo mě sledoval už pěkně dlouho a já to věděla. Hrobař se přestal usmívat. ,,Mohl by to být Smrtonoš," dodal ještě. Nic jsem nato neřekla, pouze jsem přikývla a sledovala místo, které se začalo plnit mlhou ve které Hrobař zmizel. Když se mlha rozptýlila já se podívala na Mirana, který stále spal. Bylo možné, aby ho Hrobař očaroval. Tuto domněnku mi ovšem Miran vyvrátil o pár hodin později když jsem projížděli přes loveckou osadu poblíž Běsova mlýna, který už několik let stálo puštěný ve středu řeky. Řeka měla široké koryto obehnané vysokou trávou, která kolem tvořila vlnky. Koryto se nedalo přebrodit, takže jsem museli přejít přes most u vesnice. Koně nervózně pofrkávali když jim kopyta klapala o dřevěná prkna na mostě, ale přestali hned jak jsem se ocitli na druhé straně.Podle toho co jsem zaslechla po cestě byla ta řeka očarovaná ani kdo se tam neodvážil lovit a ani do ní vkročit. Pokud jde o mě,myslím že je to nesmysl. Kdyby řeka byla nějak významně ovlivněná kouzlem vydávala by nepřehlédnutelnou magickou auru,ale to ona nemá. Zřejmě někde u pramene žije něco co zabíjí lidi a ti si myslí, že je to tou vodou. Ovšem to není můj problém.

,,Co je Hrobař?" Zeptal se Miran a srovnal krok svého koně s mým. Podívala jsem se na pole vedle sebe a pak na něj.

,,Neslyšel si o něm příběh?" Ovšem že ne! Je přeci ze Severu, tam mají určitě jiné příběhy. ,,Hrobař je služebníkem někoho komu se říká ,Paní' a říká se, že musíš uhodnout jeho jméno aby si ho vysvobodil a vrátil si mu pravou podobu."

,,A ta Paní, je zlá?"

,,Jak se to vezme," pokrčila jsem rameny a zahleděla se na muže s kosou, který stál v poli a sekal vysokou trávu. ,,Pro někoho je vtěleným zlem a pro jiného spásou."

,,A pro tebe?"

Zamyslela jsem se. ,,Vlastně ani nevím."

Miran ode mě odvrátil hlavu a zadíval se zřejmě někam do pole. Podle všeho na to neměl názor, protože dalších 15 minut mlčel a zřejmě si to přebíral v hlavě. Pak se ale zeptal: ,,A Smrtonoš?"

,,Slyšel si někdy o černém psu, který chrání hřbitov?"

,,Něco takového jsem zaslechl. Ve městě o tom někdo mluvil."

,,Říká se, že když toho psa uvidíš brzy zemřeš... V tomto případě se tak říká muži, který je z trochu jiného světa než je ten náš. Je to cvičený zabiják a nikdo kdo mu uvidí do tváře nepřežije. Přináší smrt a Paní se ho bojí." Morana sice taky přináší smrt, ale Smrtonoš je mnohem děsivější a nebezpečnější než ona.

,,A ty se ho nebojíš?" Přivřel oči a mě se zachvěla pravá ruka.Podívala jsem se pod sebe na svůj stín a pak zpět na Mirana po mém boku.

,,Ne,nemám k tomu důvod."

,,Říkali, že jde po tobě a ty se ho přesto nebojíš? Chce tě zabít,"připomněl mi co slyšel od Hrobaře. Já o tom ovšem nereagovala. Neřekla jsem ani slova a dívala se před sebe. Miran pochopil, že ze mě odpověď nedostane.

Nemůžu ti říct všechno! Přeci jen jsi někdo komu nemám věřit. Říkala jsem si výmluvně v hlavě. Nemohla jsem mu to říct nahlas. Jak jsme míjeli vesnice a lidi, kteří pracovali na polích,rybařili nebo káceli stromy začala jsem si uvědomovat slova, která mi řekl Hrobař. Prý tě někdo sleduje, měla by si být opatrnější!  To řekl. Někdo sleduje? Ale kdo? Nevěděla jsem a začala jsem se co půl hodiny nervózně otáčet za sebe. Pokaždé když jsem to udělala nikoho jsem neviděla a vše bylo normální. Miran kvůli tomu kupodivu také nebrbala a zdálo se, že se mu něco nezamlouvá. Nevím jestli to bylo tím kolik pachů se zde mísilo nebo něčím jiným. Zatímco jsem se pomalu přibližovali k Tarahonu něco mě napadlo.
 Pět dní po návštěvě Hrobaře jsme seděli u ohně. Bylo to na malé skalce v lese a já si na ruce na motávala temnotu, která v lese panovala. Miran se na mě občas podíval, ale nic neřekl a dál si hleděl svého jídla.

,,Mohli by jsme si udělat malou zastávku a odpočinout si," navrhla jsem opatrně. Miran se na mě podíval a spolkl kus masa, který žvýkal.

,,Proč?"

,,Nechceš se vyspat po takové době v posteli? I tebe z toho neustálého ležení na kožichu musí bolet záda," protáhla jsem se a svaly se mi napjaly. Miran mě mlčky pozoroval a z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Byli jsme na cestě měsíc a celý měsíc jsem museli spát na zemi. Postel mi teď chyběla mnohem více než kdy dřív.

,,Kde?"

,,Je to půl dne cesty na západ odtud je tam menší město kde mám přítele, mohl by nám říci více o té dýce."

,,Přijdeme o jeden a půl den cesty do Tarahonu," zabručel a ukousl si kus masa, který stále držel v ruce. Nevypadalo to, že se mu úplně chce a já sklonila hlavu, aby pochopil že jsem se s tím smířila.Zatřásla jsem se když se do mě opřel vítr a objala jsem si ramena. Dívala jsem se na polena a žhnoucí popel. Kolem ramen mi najednou dopadlo něco těžkého a zahřátého. Po tváři mě pohladily vlčí chlupy jeho kožichu. Prudce jsem zvedla hlavu. Uviděla jsem nad sebou stát Mirana se stíny ve tváři.Neměla jsem slov když jsem zjistila, že jeho oči na mě něžně blýskli a on na mě kývl a zmizel v lese. Neusmál se a měla jsem pocit, že nechtěl být tak milý, ale jeho oči ho zradily. Možná proto teď odešel a dlouho se nevracel.