Kronika noci

28. Vesnice klanu

,,To ne!" On se zbláznil! Začínala jsem se vážně bát o jeho duševní zdraví když mi řekl, že po téhle cestě musí koně klusat. Byl už problém aby se udrželi na cestě při chůzi a teď ještě klusat?! Tohle je nesmysl.

,,Je to jen kousek," hodil hlavou směrem k okraji strmého svahu. Viděla jsem horský hřbet pokrytý trávou a velkými kameny. Nic jiného nám nezbývalo. Obloha se rychle zatahovala a vítr začal foukat silněji, navíc proti nám. Tohle začínalo být zlé a já věděla, že z tohohle nevycouvám.

,,Fajn," mlaskla jsem na Havrana a zaryla mu paty do slabin, aby se rozešel a následně přešel do opatrného klusu. Ozvěna od kamenů, které se z cesty řítily do propasti mi doléhala k uším a podle toho jak Havran stříhal ušima jsem pochopila, že jemu to také vadí. Postavila jsem se ve třmenech a zkrátila otěže. Hřebec se zapřel a vyběhl strmý kopec jakoby nic. Přede mnou se rozprostřela hornatá krajina. Vrcholky hor, které začala halit mlha byly přikryté bílou sněhovou přikrývkou. Byla to divoká krajina a já viděla několik kamzíků, kteří se pokoušeli schovat před bouří někde mezi zčernalém kamenitém svahu. Miran se i s Hókenem zjevil za mnou a rozhlížel se spíše po nebi než po krajině. 

,,Rychle," kývla jsem na něj, aby vedl a pak jsem Havrana donutila k trysku. Hnal se těsně za kaštanem přes pláně plné kamenů a mírných kopců. Přeskočil potůček a od jeho kopyt odstřikovala voda když proběhl přes drobné a mělké rašeliniště. Místy se mu dokonce kopyta zabořila i do sněhu. Bouře začala mírným sněžením, které se stupňovalo když jsme byli v lese. Na obloze se objevili blesky a hrom se odrazil od skal. Jeli jsem tři míle ve střídavém trysku a cvalu, ale bouře nás přesto dohnala a zachytila v tom nejhorším místě. Byli jsme na okraji lesa. Viděla jsem před námi most přes řeku a na vrcholu kopce stála vesnice. Byla obehnaná opevněním a byla podle všeho obrovská. Neměla jsem moc času se tím pohledem kochat, protože v tu chvíli mi výhled zakryla další sněhová přeháňka, která byla krutější než ta předešlá. Byla jsem už teď promrzlá a oblečení mi nasáklo vodou a zmrzlo. Kožich už jsem Miranovi vrátila a docela jsem litovala, že jsem mu ho vracela. Tak hroznou zimu jsem nemohla dlouho přežít, navíc jsem měla pocit, že se kolem mě ta bouře a mlha uzavřela. Neviděla jsem, ani neslyšela a mé smysly byly zmatené. Magie mě neposlouchala a já začala propadat panice. Miran najednou chytil Havrana za uzdu. 

,,Pojď, už je to jen kousek a pak se zahřeješ, slibuji," neviděla jsem ho, ale i Havran se od něj nechal vést. Rozhlédla jsem se až když mi nad hlavou proplula brána a já uviděla obrysy domů. Blížili jsme se k obrovskému domu na druhé straně vesnice- Velká síň, uvědomila jsem si a hleděla na tu monumentální stavbu. Nemohla jsem přemýšlet, vzpomínala jsem si pouze, že to je obrovská budova s cvičištěm za ní, mnoha pokoji pro nejlepší válečníka a především pro jarla- tak se myslím říkalo muži, který celý klan vedl. Miran ladně seskočil z koně a pomohl mi dolů, protože jsem byla úplně vymrzlá a skoro se nemohla hýbat. ,,Postarej se o koně, pořádně," zdůraznil někomu ta slova a já už jen přes kvílící vítr slyšela jak koně kdosi někam odvádí. Pak mě Miran postrčil před sebou ke dveřím.
 Dokonce i vyjít ty dva schody na zápraží a ke dveřím mi dělalo problém. Miran mi sáhl na záda jakoby se omlouval a já nepochopila co tím myslí dokud jsem nevešli dovnitř. Hned jak Vlk severu otevřel dveře dovnitř se nahrnul chladný vzduch a sníh, ale mě do nosu také uhodila vůně pečeného masa a medoviny. Zakručelo mi v břiše a až teď jsem si uvědomila jak hladová jsem.  Uvnitř byly tři dlouhé stoly kolem kterých byly lavice, uprostřed místnosti bylo obrovské ohniště na kterém se opékal skutečně velký divočák a přímo naproti dveřím jsem viděla velké křeslo ze dřeva pokryté kůžemi. Výzdoba uvnitř rozhodně odpovídala místu kde právě jsme a nikde jsem neviděla ani jedinou výjimku. Zaplavilo mě teplo když mě Miran opět postrčil dopředu a já si až teď všimla několika mužů u stolů po levé straně místnosti.

,,Vlk severu se vrátil," zahřměl jeden z nich a vstal. V pozvednuté ruce měl pohár s medovinou a jeho vzhled mě dost překvapil. Byl mohutný, na zrzavém plnovousu a vlasech měl zapletený cop a jeho oděv mě ještě utvrdil v tom jaká je mi zima. Měl pouze prošívanou košili bez kožichu, kalhoty podobné jako měl Miran a opásaný byl mohutným pásem na kterém vysely zbraně. Ostatní byli oděni podobně.

,,Už jsem si říkali jestli se někdy ukážeš," vstal od stolu druhý. Byl stejně starý jako Miran i když o pár centimetrů nižší a vlasy měl špinavě blond, které mu sahaly po ramena.

,,Rád vás vidím, přátelé," pozdravil je. Miranův vrstevník si mě prohlédl divokýma modrýma očima. 

,,Co sis to přivedl za laň, Vlku?" Všichni přítomní propukli v bujarý a veselí smích. 

,,Hračku," objal mě kolem pasu a já pochopila za co se mi omlouval, za své chování ,,ale nenech se zmýlit, Alvere, je to pěkná vlčice." Smích neustával a já se stále třásla zimou. Sníh na mém oblečení roztál a teď voda kapala na podlahu. 

,,Velmi hezká," zvedl mi bradu a prohlédl si můj obličej ,,elfku jsem ještě neměl..." nemluvila jsem a měla jsem pocit, že přesně to Miran chtěl. Děsila jsem se toho co by se stalo kdybych promluvila a on zřejmě také.

,,Co se tady děje?!" Mužský hlas, o dost starší než ty ostatní se rozezněl celou síní a smích ustal. Všichni jsem se podívali na muže jež se zjevil v otevřených dveřích vedle křesla. 

,,Zdravím tě, Mordo," pousmál se na něj Miran a pozdravil jej zdvořile. Všechen hněv se náhle z jeho tváře vytratil. 

,,Rád tě vidím, synku," postavil se před křeslo a já pocítila hroznou touhu před ním sklonit hlavu. Respekt z něj čišel na všechny strany a já poznal co je zač. Byl starší než všichni v místnosti, vlasy měl černé jako uhel a vousy stejně tak, oči barvy tekutého jantaru a jeho oděv vypadal, jakoby ho na sebe nasoukal ve spěchu. Tvář plná vrásek vypadala znaveně. ,,Co je to za děvče?" Zeptal se mírným tónem a udělal krok v před. 

,,To je Nara," představil mě a byla jsem vděčná že víc nedodal. Zrzek a zbytek mužů se pochechtával dokud je Mordo nespražil pohledem, který by mohl i zabíjet.

,,Je vymrzlá na kost," podíval se ustaraně na Mirana, který pevněji sevřel ruce kolem mého pasu ,,vezmi jí do pokoje aby neonemocněla, v téhle bouři by to mohl být problém," přívětivě se na mě usmál. Nevím proč se mi teď vybavila Miranova slova: Berserkové jsou svým způsobem také nesmrtelní. Žijeme déle než lidé, ale stárneme... Pomalu, ale stárneme. Znamená to možná, že Mordo sice vypadá jako by mu bylo 50, ale takto může vypadat třeba ještě 100 let. Miran udělal co mu bylo nakázáno a vzal mě do svého pokoje.