Kronika noci

43. Soud

Nikdo ani nedutal když to Mordo řekl a Miran na něj hleděl s nepředstíraným překvapením. Nemohl uvěřit co mu jarl právě řekl a hledal oporu u mě. 

Mirane, mrzí mě to. Chtěla jsem mu říct, ani nevím proč, ale když se na mě díval nic jiného mne nenapadlo. Pak pohled obrátil na dívku a ten okamžitě zchladl a zkameněl. 

,,Co provedla že jí mám soudit já?" Zeptal se a ruce si založil za zády a stál v pozoru jako voják. Vídala jsem tento postoj často a o krok mě nutil ustoupit, ale hleděla jsem stále na něj. 

,,Někdo jí přikázal ukrást ti dýku a ukrýt jí za to, že se zbaví Nary," když ta slova dořekl v síni to zašumělo a válečníky to přimělo začít tlumeně mluvit. Slyšela jsem věty jako: To nemyslí vážně?! nebo Jak si to někdo vůbec může dovolit! Podle toho co jsem slyšela bylo ohrožování života něčí partnerky nebo manželky dost závažné, ale ta dívka za to nemohla. 

,,Kdo ti to nařídil?" Miran zachoval ledový klid i když mi oči žhnuly vztekem.

,,Nevím," zavrtěla hlavou dívka. Po tvářích jí kanuly slzy a ona se Miranovi ani nedokázala podívat do očí. Milovala ho a proto to nedokázala. 

,,Choval jsem se k tobě hezky, nikdy jsem ti neodsekl a ty mi to oplácíš tím, že si chtěla smrt někoho koho miluji?" Zněl zoufale když k ní přistupoval. Dívka nedokázala ani mluvit a plakala čím dál tím víc. Mordo stál bez hnutí za ní a hleděl do prázdna. Trápilo ho, že někdo z jejich řad by udělal něco takového. ,,To jsi tak bezcitná nebo chamtivá?" Zamrkal, aby rozehnal slzy. Chtěla jsem něco říct a bránit jí, ale v tom jsem ve dveřích zahlédla Ruviora. Stál opřený o zárubeň a bez toho aby si ho kdokoliv všiml vše pozoroval.

,,Strašně mě to mrzí," vysoukala ze sebe. 

,,Mirane, to by stačilo!" Postavila jsem se před ní a vrhla na Vlka severu varovný pohled. Miran nehledal oporu u Morda, prostě udělal krok ke mě. ,,Už jí nech být, byla nástroj a za nic nemůže," ztišila jsem hlas i když jsem mohla mluvit normálně. 

Miran se pousmál. ,,Na vraha jsi milosrdná," jeho hlas byl tichý, abych to slyšela pouze já. Úsměv jsem mu částečně oplatila. ,,Tak dobře," řekl nahlas ,,neodsoudím tě k smrti ani k ničemu jinému, ale jestli se o něco podobného ještě někdy pokusíš vlastnoručně tě roztrhám," zamračil se na ní čím jí dal najevo, že u něj skončila. Dívka má sice zlomené srdce, ale lepší než zlomený vaz. Usoudila jsem a pohledem zbloudila k Ruviorovi. Napřímil se a odešel zase do tmy. Tohle už bylo divné a já to musela Miranovi říct. Ať už se mu to líbit bude nebo ne, musel vědět že na jeho bratrovi něco nesedí. 

* * *

Dostala jsem k tomu příležitost hned jak se vrátil do pokoje. Svlékal se když jsem mu bez varování řekla: ,,Myslím, že vím kdo je ten vrah." 

Ramena mu poklesla jak si povzdechl. ,,Nezačínej zase s tím, že je to Ruvior, Naro," ohlédl se na mě přes rameno a kabát položil na opěradlo židle. ,,Nemám na to dnes náladu a nerad se s tebou hádám." 

,,Kdyby si mě někdy poslouchal nebo nebyl tolik zaslepený tím, že lžu viděl by si to!" Došli mi nervy a začala jsem na něj křičet. Vypadal docela zaskočeně. ,,Mohl by si mi věřit alespoň jednou!" 

,,Já ti věřím!" Zvýšil hlas, ale pak se rychle uklidnil a ruku mi opatrně položil na tvář. ,,Já ti věřím, věřím ti, ale tohle prostě není vysvětlení, Nar," přemlouval mě ,,nemůžeš obviňovat někoho kdo se ti prostě jen nezdá. Do mého světa nepatříš a nerozumíš mu," řekl a já si to vyložila tou špatnou cestou. 

,,Nepatřím, to máš pravdu," chtěla jsem odejít. 

,,Počkej," zadržel mě, ale když se mu to nepovedlo stiskl mi místo mezi krkem a ramenem. Prohnula jsem se v zádech a zasípala. Bolelo to, měl sílu a to místo bylo až moc citlivé. ,,Naro, promiň... nechtěl jsem to udělat," hned se mi začal omlouvat. 

,,Nesahej na mě!" Ohnala jsem se po něm, ale to už mě držel za zápěstí a omluvně na mě hleděl. 

,,Uklidni se, ano?" 

Ještě chvíli jsem v sobě dusila vztek a tmu, který obklopila pokoj a pak jsem se uklidnila. Pustil mě a klekl si přede mě. ,,Jsem klidná, ale nesahej na mě," stále jsem nechtěla, aby se mě dotýkal. On se ovšem jen ušklíbl a políbil mě. Chytila jsem ho za vlasy a stáhla mu hlavu dozadu. 

,,Jsi nebezpečná když chceš," znělo to jako pochvala, ale já se na něj stál mračila jako bouřkové mraky. Ovšem to mu nebránilo, aby mě znovu políbil a druhou ruku kterou jsem ho chtěla praštit mi přitiskl na zem. Byl to nechtěný polibek, který jsem mu ovšem oplatila když ze mě zlost vyprchala a vystřídala jí vášeň. Možná jsem na něj byla naštvaná za to co mi řekl, někde hluboko uvnitř určitě, ale teď to bylo něco trochu jiného. Občas lze nenávidět člověka, kterého milujete, ale v mém případě to nejde! On to ví a proto toho využívá.