Kronika noci

31. Projížďka

Probudila jsem se mnohem dřív než Miran a už jsem nebyla nemocná. Proto jsem pomalu a potichu vstala z postele, vzala si své oblečení a vyplížila se ven. Prošla jsem chodbou míjejíce dveře ostatních pokojů a dostala se otevřenými dveřmi do síně. Nikdo tam nebyl a tak jsem měla volnou cestu přímo k hlavním dveřím. Když jsem se ocitla na zápraží konečně jsem se mohla rozhlédnout po vesnici. Byla obrovská a velmi hezky zařízená. Nedivila jsem se, že to tady Miran tolik miloval. 

 Chvíli jsem přemýšlela kde najdu stáje, takže jsem sešla ty dva schody z verandy a zamířila doleva. Stáje jsem našla přesně jak jsem předpokládala. Také tam nikdo nebyl, ale Miranův kůň byl osedlaný. Hóken zřejmě věděl, že si chci vyrazit na projížďku takže hned jak jsem kolem něj prošla zafrkal a hodil hlavou. Pochopila jsem co mi tím chce říct a otevřela jsem dvířka do boxu. Vzala jsem ho za uzdu pod tlamou a vyvedla ho ven. Mezitím jsem přemýšlela co na to asi řekne Miran když zjistí že jsem pryč a jeho kůň také zmizel. Už když jsem se vyhoupla do sedla jsem přemýšlela nad nějakou výmluvou. Hóken se bez rozmyslu rozešel uličkami k bráně. Nikdo si mě nějak významně nevšímal, ale já jsem byla radši když jsem projela bránou a ocitla se na cestě vedoucí do lesa. Bylo to tam jiné než u nás. Mnoho kopců a lesy byly dost hluboké a dlouhé, podle všeho. Mlha plula mezi stromy a vypadalo to tam dost strašidelně. Za svou projížďku jsem ovšem nepotkala nikoho a ani žádné monstrum. Viděla jsem jen velkého bílého jelena s parožím propleteným modrými pulzujícími nitkami a dva malé černé koloušky. Matku neměli a vypadalo to jakoby se o něm staral jen on. Chvíli jsem je sledovala a když utekli do lesa a mlha se za nimi uzavřela rozhodla jsem se vrátit. Hóken byl rád, že se může proběhnout doma a tak jsem ho nechala hnát se přes les jako vítr. Zastavil se až na louce před vesnicí a spokojeně zařehtal. 

,,Stále nemám výmluvu," řekla jsem si pro sebe a Hóken zatřásl hlavou a vítr mu rozcuchal hřívu. Znovu se rozešel směrem k bráně. Minula jsem lovce, kteří spolu vedli horlivou debatu o nějaké nové zbrani, kterou vyrábí jejich kovář. Brána mi opět proplula nad hlavou jako mrak a několik žen které seděli na verandě u prvního domu s koši v rukou na mě nedůvěřivě hleděli. Není divu, byla jsem elfka, měla jsem bílé vlasy a neměla jsem šaty ani nic co by se podobalo oblečení, které se zde nosí. Obrátila jsem pohled raději k dětem, které od sebe vyhodil jeden z válečníků když hřebelcoval koně velmi podobného Hókenovi. Naštěstí kůň věděl jak se v tomhle městě vyznat i jak se chovat když se mu pod nohy pletou děti a zvířata. Docela se divím, že tu kachnu co mu prošla kolem kopyt nezašlápl. Slezla jsem zase u stáje kde jsem narazila na Alvera a dva další, které jsem viděla poprvé. 

,,Miranův kůň," podotkl a zasmál se, ,,jak se ti líbilo v lese?" 

,,Nebylo to špatné," pokrčila jsem rameny a nenuceně na ně hleděla. Neměla jsem z nich sice dobrý pocit, ale chovala jsem se k nim s úctou a nepatrným odstupem. Berserkové jsou a vždy budou nepředvídatelní toho jsem si byla vědoma.

,,Slyšel jsem," začal druhý z nich. Byl mohutnější než on, měl černé vlasy vyholené po stranách pokryté tetováním, strniště a  vypadal jako hora masa a svalů. ,,Že se s Miranem dělíte o jednu postel," rozesmál se. Povytáhla jsem obočí a sledovala Alvera a toho hromotluka jak se smějí, ale ten třetí s krátkými hnědými vlasy a plachým pohledem mlčel. Nebyl tak svalnatý jako Alver, Miran ani ten černovlasý a dokonce ani nenosil krátké rukávy.

,,Závidíš, že spím  hezkou holkou?" Trhla jsem sebou hned jak Miran za mými zády promluvil. 

,,Jen jsem netypoval, že máš slabost pro elfky," broukl černovlasý. 

,,Taky jste nemuseli vědět všechno, Docane." Trochu jsem znervózněla když mi položil ruku na lopatky, ale jen jsem po něm šlehla pohledem. On se na mě naštěstí nepodíval. ,,Mimochodem vás rád vidím, bratři," pozdravil se s nimi.

,,My tebe taky, Vlku," řekl nepřítomným hlasem ten hnědovlasý. 

,,Ale no tak, Ruviore, vraťme se k tématu," napomenul ho Docan a založil si mohutné ruce na prsou. ,,Vypadá jak álfka." Cože? Nevím co znamenalo slovo ke kterému mě právě přirovnal. Hledala jsem marně odpovědi u Vlka severu, protože ten mě úplně ignoroval. 

,,Děsně vtipný," odpověděl mu Miran a poprvé se na mě podíval ,,vypadá lépe než álfka." Vážně mi právě složil kompliment? Dívala jsem se na něj stejně překvapeně jako ti dva. Ruvior neměl žádný výraz, ale vypadalo to jakoby se na okamžik lehce pousmál.

,,Máme práci, zapomněli jste?" Řekl Ruvior a vydal se mezi domy k bráně. Byla jsem docela ráda, že se na nás ještě chvíli překvapeně dívali a pak následovali Ruviora pryč. Otočila jsem se k Miranovi, který si strčil ruce do kapes a vážně se na mě podíval. Hned jsem věděla proč se na mě tak dívá a cítila jsem se jako malé děcko, které brzo dostane vynadáno. 

,,Kde jsi byla?" 

,,Projet se," odpověděla jsem a podívala se na koně za svými zády. Hóken zahrabal kopytem a zaržál. 

,,Sama?" 

,,Jo." 

,,A vzala sis mého koně?" Právě mě zpovídal jestli jsem jela sama, vážně? ,,Doufám, že tě příště nebude obtěžovat mi to říct." 

,,Promiň..." Než jsem mohla pokračovat Hóken zafrkal a strčil do mě hlavou, takže jsem klopýtla a Miran mě chytil. Čekala jsem, že uhne, ale nakonec to neudělal.

,,Ten kůň je podlej," pronesl zatímco mě držel. ,,Fajn, přehnal jsem to, promiň," omluvil se mi po chvíli a i když to tak moc neznělo myslel to upřímně. Narovnala jsem se a odhrnula si vlasy z očí. ,,Mimochodem, jak ti je?" 

,,Lépe," pohlede se mi upřel na otevřené dveře do Velké síně. Něco se mi na tom nezdálo!

,,Včera si mě dost vyděsila," vzal mě kolem ramen a šel směrem k Velké síni. Zřejmě si to neuvědomil, ale musel mě držet pevně protože jsem chtěla couvnout. Před schody jsem se opravdu už zapřela a zůstala stát. ,,Co je?" 

Přivřela jsem oči a koulela s nimi do temného kouta v síni hned vedle křesla, teď bylo prázdné a osamělé. Měla jsem pocit, že tam něco je a vzpomněla si na Robinův strach ze stínů, kteří se pokouší zahnat mnoha pochodněmi. ,,Nic," zalhala jsem, ale stále jsem stála a nechtěla tam jít. Něco tam je, to vím jistě!

Miran mi nevěřil, zvedl hlavu a zase si hrál na hledacího psa. ,,Nic tam není, jen pojď," postrčil mě před sebou a já udělala krok na schody. Dřevo pod mými botami zavrzalo a špatný pocit byl rázem ten tam. Bylo to divné. Co to mělo znamenat?