Kronika noci

44. Tygr

Ráno bylo opět vše v normálu až na počasí, které se zhoršilo. Občas se déšť smíchal se sněhem, který vítr přinesl z hor. Zvykla jsem si na chladné počasí, ale zdálo se mi, že už jsme tady příliš dlouho. Vypadalo to jakoby se Miran vyhýbal nevyhnutelnému.

 Seděla jsem na ohradníku kolem hned za vesnicí a sledovala divoké koně, které se tam proháněli. Válečníci je přivedli nedávno a ještě je nestihli zkrotit. Neměla jsem úplně náladu někam chodit a tak jsem se držela blízko u vesnice. Kde byl Miran jsem nevěděla, ale ještě mě nehledal takže bylo zbytečné se mu ukazovat dřív než je nutné. Za sebou jsem uslyšela chůzi, ale neotočila jsem se dokud se Miran neopřel o ohradní vedle mě. Obklopilo mě teplo když se do mě zapřel ramenem.

,,Co tady děláš?" 

,,Sleduji koně," nespouštěla jsem oči z velkého plavého hřebce, který se vzepjal když se k němu jeden z jeho druhů příliš přiblížil. ,,Potřebuješ něco?" 

,,Ne, jen jsem se přišel podívat."

Obrátila jsem se k němu s tím, že něco řeknu když v tom mou pozornost přitáhlo něco úplně jiného. Temná postava se proplížila do lesa kus od nás nikým neviděna. ,,Necítíš něco?" Zeptala jsem se Mirana a nespouštěla oči z místa kde ještě před chvilkou osoba byla.

,,Obvyklé pachy, proč?" Pohled obrátil na mě. Seděla jsem výše než on, takže pro jednou musel on zaklonit hlavu. 

,,Jen se ptám," pokrčila jsem rameny a seskočila na zem ,,hned přijdu," dodala jsem. Miran přivřel oči, ale přikývl. Vždycky si tě najdu, bleskla mi hlavou jeho slova a pak jsem se vydala k místu kde osoba zmizela. Hned jak mě obklopili stromy rozeběhla jsem se. Nevím kam jsem spěchala ani kam jsem šla, ale zastavil mě až divný pocit. Zůstala jsme stát na místě a rozhlédla se. Stromy zde byli řidší než jsem čekala a mezi nimi stáli rozbořené kamenné stěny. ,,Co tady děláš, Ruviore?" Zeptala jsem se muže, kterého jsem poznala hned jak se na mě podíval. 

,,Jen jsem se šel projít, co tady děláš ty?" Udělal pomalý úkrok stranou a já si všimla kamene před kterým stál. Bylo tam vyryto několik severských znaků, které jsem často viděla jako tetování na válečnících. 

,,Vlastně ani nevím," odpověděla jsem a zpozorněla. Nervy v těle i smysly se zbystřily, něco tady nesedělo. ,,Co je to za kámen?" Ukázala jsem k jeho botám. Otočil se a chvíli na něj beze slov hleděl.

,,Je popsaný ochrannými runami proti zlým duchům," odpověděl ,,Miran ti nic takového neřekl?" 

,,Ne." 

Ruvior zamručel a oči mu zajiskřily. Udělala jsem krok k němu a ucítila pach, který jsem si nemohla vybavit. Byl to pach, který jsem cítila často ale nevěděla jsem kde. Uhlí? Dřevo? Kouř? Co to bylo?! Dívala jsem se na ten kámen a ponořila se až příliš hluboko do myšlenek. Vytrhl mě z nich až Miran, který se zjevil odnikud. ,,Co se tu děje?" 

,,Nic," odpověděla jsem a podívala se na Ruviora, který stál o několik kroků dál než před tím. Všimla jsem si toho až teď jak daleko se od Mirana drží. Pokaždé je to alespoň o 2 nebo 3 kroky, ale nikdy blíž. 

,,Tak fajn, měli by jsme se vrátit," nedůvěřivě se podíval na kámen uprostřed zříceniny a vzal mě kolem ramen. Ruviora jsme nechali stát na místě, ale když jsem se ohlédla zmizel. Odešel a to dost rychle. ,,Běžela si dost daleko," řekl mi Miran po chvíli chůze lesem. 

,,Neuvědomila jsem si to," pokrčila jsem rameny a stále přemítala nad tím pachem. Pak jsem se zahleděla do jednoho místa. Stromy mi ho postupně zakrývaly když jsem šla pomalou chůzí. Pak jsem se zarazila a zůstala hledět na velké stvoření s ostrými tesáky, které tam ještě před pár okamžiky nebylo. 

,,Mirane," odstrčila jsem ho od sebe a meč vytvořený ze tmy jsem vrhla proti zvířeti. Vyhnul se tomu a rozeběhl se proti mě. Stačilo jen roztáhnout prsty, aby se několik stejných mečů zapíchlo v kruhu kolem mě. Ve chvíli kdy jsem se chystala provést další z útoků v podobě temného víru se Miran na šavlozubého tygra vrhl v podobě vlka. Obě šelmy zacvakaly zuby jak se jeden druhému pokoušel zakousnout do krku. Věděla jsem jak Miranovi pomoci a tak jsem mu pomohla. Dokonce i já jsem mu pomohla a to tak, že jsem svůj meč mrštila po šavlozubém stvoření. Zabodl se mu do hřbetu a zaskučel, v tu chvíli se vrhl na mě. Uhnula jsem o chvilku později než jsem měla v plánu a jeho drápy mi na paži otevřeli čtyři hluboké rány. Miran se v tu chvíli zvedl a vší silou se do stvoření zapřel. Slyšela jsem jak cvakli zuby a tygr zaskučel bolestí. Miran od něj odskočil, postavil se přede mě a zavrčel na něj. Od tlamy mu odkapávala krev a svaly se mu napínaly. Šelmě se na kožichu na krku vybarvila rudá skvrna, která se rychle zvětšovala. Tygr naposledy zavrčel a zmizel zanechávajíce za sebou krvavou stopu. Miran se proměnil na zpět. Obličej měl od krve, stejně jako ruce a oblečení.

,,Jsi v pořádku?" Ustaraný pohled se zastavil na mé krvácející paži. ,,Tohle mám za trest," otřel si ústa, takže si všechnu krve rozmazal a začal si odvazovat kus kůže, kterou měl zavázanou kolem svalu. Rychle mi ruku stáhl a pak jí obvázal kusem modré látky, kterou nosil na opasku. Ta okamžitě nasákla krví a zbarvila se do fialova.

,,Tobě nic není?" 

,,Jen pár kousanců, jinak nic," ujistil mě a já sledovala kapky krve, které mu stékaly po prstech a kanuly na zem. ,,Teď se hlavně musím postarat o tebe." 

,,Další jizvy do sbírky," odpověděla jsem mu na to a mávla rukou. 

,,Ne, jdeme," přiložil si prsty k ústům a hvízdl. Hóken se přihnal za pár minut. 

,,Naučil si ho otevírat stáj?" Zeptala jsem se a sledovala jak z lana váže ohlávku. 

,,Tak trochu, umíš jezdit bez sedla?" Zeptal se a utáhl mu na tlamě pevný uzel. Hloupá otázka i na někoho jako je on. 

,,Samozřejmě, že umím," co myslíš, že jsem se učila ty dva roky v Zemi pouští? Nepatrně se usmál jakoby mi četl myšlenky a zbytek lana přehodil koni přes hlavu. Zachytila jsem se ohlávky a hřívy a vyskočila nahoru i když to s poraněnou rukou šlo dost bídně. Ztratilo to možná na eleganci, ale efektivní to bylo stále. Miran mě velmi rychle napodobil a pak už si otěže převzal. Mám dojem, že mě jeho schopnosti nikdy nepřestanou udivovat.