Kronika noci

41. Jezero

Dívali jsme se jeden na druhého a nehýbali se. Miran ani Alver si podle všeho ničeho nevšimli když se začali pošťuchovat. Slyšela jsem boj mezi vlkem a pumou ve kterou se Alver proměnil, ale vnímala jsem jen bílé oči psa. Nemrkl ani jednou a viděla jsem jak ustoupil před slunečním paprskem, který překonal hradbu stromů a ozářil psovi tlapy. Ten ovšem udělal krok zpět a zvedl hlavu lehce nahoru. Jeho pohyby byli jako pohyby stínu, ladné a opatrné. Ještě chvíli jsme oba bez hnutí stáli a sledovali jeden druhého když najednou prudce otočil hlavu a já udělal to samé. Na opačné straně jezírka kus od nás stál bílý jelen se vztyčenou hlavou. Bylo to zjevení konkrétního tvora, který využíval podobu zvířete vytvořenou ze světla, aby se sám nemusel ukazovat. Nad jezírkem se uzamkla mlha a já jsem v ní jakoby uviděla obrys převozníka. Popichování dvou Berserků jsem vypustila z hlavy. Ty dvě zvířata se mi pokoušela něco ukázat, ale nevěděla jsem co to znamená. Stojí naproti sobě a hledí na sebe jako strážci... Strážci! To bylo ono a hlídají převozníka? Zamyslela jsem se a namotala si na prst pramen bílých vlasů. V hlavě jsem si skládala povídky a legendy, které by do toho mohli zapadnout a pak mě to trklo. Ve chvíli kdy do mě Miran strčil a já klopýtla dopředu div jsem z mola nespadla mi to došlo. Smrtonoš a Světlonoš stojí proti sobě a posílají vor tomu kdo je požádá o pomoc. Oba střeží duše, jeden zlé a druhý ty dobré. Došlo mi to a prudce jsem se otočila ve chvíli kdy Alver skočil na Mirana ležícího na zádech. Ten ho ovšem přehodil přes sebe a puma se šplouchnutím dopadla do vody. Představa zmizela a já se pokoušela odskočit, ale to už se Alver sápal na molo. Omylem se zachytil mé paže a s trhnutím mě stáhl do vody.

,,Naro!" Slyšela jsem jak Miran vykřikl mé jméno, ale to už jsem spadla do vody. Byla tam velká hloubka a něco mě podle všeho tlačilo ke dnu. Bylo tam něco zvláštního a i když jsem uměla plavat i se potápět nemohla jsem se dostat nad hladinu kdežto Alver už se podle všeho nahoru vyškrábal. Měl přeci také hlavu pod vodou. To bylo první co mi blesklo hlavou a stále jsem se snažila dostat se nad hladinu. Najednou mi ovšem Miran nabídl pomocnou ruku tím, že mě chytil a vytáhl nad hladinu. Rozkašlala jsem se hned jak mě položil na molo. Plivala jsem vodu a lapala po dechu, při pádu jsem se totiž nestihla nadechnout.

,,Jsem v pořádku, hlavně nešil," řekla jsem mu mezi nádechy a nechala si od něj pomoct do sedu.

,,Strašně se ti omlouvám, nechtěl jsem tě tam shodit," Alver vypadal vyděšeně, ale já ho poplácala po rameni, že to je v pořádku.

,,Co je to za jezírko?" První na co jsem se zeptala Mirana když jsem popadla dech. Ani jsem mu nepoděkovala, že mě vytáhl.

,,Obyčejné. Na dně je kov, který..." zarazil se ,,má potlačit moc mágů a znemožnit jim používat kouzla," takže to mě táhlo ke dnu? Oslabení mé moci a tím i částečné oslabení mé fyzické síly. ,,To mě nenapadlo," protože na mě nebere ohledy nebo protože vypadám jako jedna z nich?

,,To nic, díky, že si mne vytáhl," napravila jsem svou předešlou chybu. Miran mi mokré vlasy dal stranou a pak řekl: ,,Pro tebe cokoliv," vtiskl mi něžný polibek na rty a pak se podíval na Alvera. Nervózně si mnul ruce a tvářil se provinile. Z mokrých blond vlasů mu odkapávala voda, stejně jako z oděvu.

,,Vážně mě to mrzí, Naro," zopakoval.

,,Nic se nestalo, Alvere, nemusíš se znovu omlouvat."

Pohledem zbloudil k Miranovi a omlouval se mu skloněním pohledu k zemi. Miran mi pomohl na nohy a pak ho praštil do zad. ,,Nic se nestalo, byla to nehoda," ujistil ho a podíval se na mě. Na to, že ještě ráno sněžilo teď bylo výjimečně teplo. Trochu jsem se otřásla, ale jen abych ze sebe sklepala vodu.

,,Pojedu napřed," navrhl Alver když viděl jak mezi námi visí nějaký soukromý rozhovor. Oba jsem přikývli a sledovali jak odjíždí. Miran se na mě znovu otočil a já znervózněla. Skutečně mu chci říct, že jsem ho odposlouchávala? Ale mám to v popisu práce, to by mohl pochopit...

Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem se konečně odhodlala říct něco co nelze vrátit zpět. ,,Proč jste se o tom bavili odpoledne?"

Vlk severu zachoval kamennou tvář když odpověděl: ,,Věděl jsem, že jsi poslouchala. Tohle tě trápilo? Nad tímhle jsi přemýšlela celou dobu?"

,,Jo," přikývla jsem a zůstala stát celou dobu na svém místě.

,,Nemusí tě to trápit, nic jim do toho není a dal jsem jim to potom dost jasně najevo."

,,Trochu mě to trápí," namítla jsem opatrně. Nechtěla jsem ho rozčilovat a tak jsem na to šla opatrně a systematicky. ,,Nechci něco dělat špatně."

,,Nic přeci špatně neděláš," ruku mi položil na tvář a zatvářil se tak vlídně až mi to bylo cizí ,,a kdyby mi to nějak vadilo řekl bych ti to."

,,Chováš ke mě jiný vztah než většina mužů z vašeho rodu, proč?" Přivřela jsem oči, ale nechala jsem aby se mě dál dotýkal.

Zasmál se. Nevěděla jsem co je na tom tak hrozně směšného a proto jsem se zatvářila popuzeně, ale on řekl: ,,Jsi dost bystrá a na to nejsem zvyklí, ale máš pravdu. Dlužím ti nějaké vysvětlení," vzal mě kolem ramen ,,tady je běžné, že si můžeš žít s kolika ženami chceš, ale po většinu času to je s lidskými ženami. To že jsem si tě přivedl a spím s tebou normálně není zvykem a taky všem přijde nezvyklé jak hluboce tě miluju. Dělím se s tebou o jídlo, postel a trávím s tebou mnoho času... to většinou nepatří ke zdejším zvyklostem." Pochopila jsem co mi chtěl říct a tak jsem přikývla na znamení, že to chápu. Nemusel vysvětlovat dál a oddechl si. ,,Co vyrazit domů?"

,,Tak dobře," neměla jsem námitky. Stejně už jsem dneska byla unavená z potápění a toho souboje se Služebníkem věčnosti. Vysadil mě do sedla a cestou zpět jsem odpočívala s hlavou opřenou o jeho rameno. Dnešek nebyl zase tak zlý.