NOLA ✔

3.

Kylie

Sedím ve svém domě na La Salle Street, v rukách velký hrnek kafe a před sebou pytlík beignets. Velká porce cukru je teď to, co potřebuju nejvíc. Není to ještě ani hodina, co jsem se probudila v cizí posteli, s cizím, teda s téměř cizím chlapem vedle sebe a úplně nahá. Matně si pamatuju na včerejší večer, sexy Archieho, cestu francouzskou čtvrtí , alkohol, velkou vilu na Saint Charles Avenue, postel, které jsem se držela a jeho oči. Chtivé, divoké oči, které mě hltaly. A taky na sex. Jo, na sex, kterej stál zatraceně za to. Jak to, že si pamatuju sex, když jsem byla namol?

Při spěšném odchodu jsem mu nechala vzkaz. - Díky, byl jsi skvělej. K. - Bylo mi blbý odejít jen tak, nikdy jsem nic podobného neudělala, tak nemám zkušenosti. No jo, ve svých osmadvaceti jsem sex na jednu noc zažila poprvé. Ale tím vzkazem snad nic nezkazím, a když, tak co. Nikdy ho už neuvidím. NOLA (New Orleans LuisianA) je velká a já jsem stejně pořád v práci.

Práce, musím se dát dohromady a začít makat. Možná bych to tam měla jít zkontrolovat, do CBD to nemám daleko. Sice jsem rozdala úkoly, ale taky znám svoje lidi. Že jo? Navíc má přijít nový šéf a tak musím dát poslední věci do pořádku a celé noviny musí šlapat jak švýcarský hodinky. To by mi Debra nikdy neodpustila. Debra...

Před dvěma týdny

***********Jdu z práce dřív, dnes je výročí. Smutné desáté výročí. Bolí to, stále to bolí. A Debra je zrovna v NY na firemní konferenci. Vždycky tu byla pro mě. Při univerzitě jsem k ní nastoupila jako stážistka. Padly jsme si do oka a staly se z nás výborné kamarádky. Co na tom, že byla starší než má máma. Byla to fain ženská a šéfová zároveň. Naučila mě všechno, proto jsem se taky potom stala její pravou rukou. A teď byla pryč. V den, kdy to bylo přesně deset let, co do našich najel velký náklaďák a shodil je do Mississippi. Táta byl na místě mrtvý a mamka zemřela večer v nemocnici. A mě, hromádku neštěstí a uzlíček nervů vzala pod svá ochranná křídla právě Debra. Tím dnem se stala mojí druhou mámou. Pomohla mi s pohřbem i s barem, který naši měli na Bourbon Street. Chtěla jsem ho prodat, ale byla to právě Debra, která mi to vymluvila a dneska jsem ráda, protože vynáší dost na to, abych nemusela chodit do práce. Jenže to bych nebyla já. Unudila bych se k smrti. Musím něco dělat. Po univerzitě jsem zůstala teď už nastálo v novinách u Debry. Z výdělků baru jsem si koupila dům jen kousek od práce i baru. V domě našich jsem bydlet nedokázala. Všechno mi je tam připomínalo. A navíc bydlet přímo na Bourbon Street, není žádná sláva. Předělala jsem ho tedy na dva byty a pronajímám je turistům, kterým nevadí nekonečný hluk z našeho i okolních barů. No oni to opilý stejně nevnímají, a když ano, tak pocit, že jsou přímo ve víru dění to přebije. Nestěžují si oni a ani já.

Dneska budu tedy muset jet na hřbitov sama. Cedric tam se mnou za ty tři roky co jsme spolu, byl jen jednou. Neznal je, tak jsem to po něm víckrát nežádala.

Jsem doma. Je tu nějak divně, Cedric by měl být ale ještě v práci. Něco je tu divně, mám takový zvláštní pocit. Jdu po schodech nahoru a táhne mě to do ložnice. Na chvíli se celá zkoprnělá zastavím u jejích dveří a zaposlouchám se do uvzdychaných hlasů ozývajících se zevnitř.

„Cede, lásko, kdy už jí to řekneš. Nechci dál čekat. Slibuješ mi to už rok. Miláčku, já tě chci jen pro sebe."

Ó můj Bože! Dám ruku na pusu, abych nevykřikla. On mě celý rok podvádí a já si ničeho nevšimla. Dýchej Kylie, klid a dýchej.

„Sussi, nemysli teď na to, teď se soustřeď na mýho ptáka. Cítíš ho? Cítíš, jak v tobě klouže? Ty jseš tak...."

Otevřu dveře. „Cedricu, to nemyslíš vážně?" Hlas mi přeskakuje a oči mám zapíchnuté na naší posteli, kde jsem nachytala in flagranti Cedrica s nějakou courou. V hlavě mi to šrotuje, slzy se tlačí do očí, ale ne, nesmím brečet. Teď ne, před ním ne! Zakazuju si.

„Máš hodinu na to, abys vypadl z tohohle domu i z mého života. Klíče nech ve schránce. Sbohem."

Třísknu dveřmi a odcházím pryč. Slzy se valí proudem a já mířím do baru, chce to panáka.

Večer mě Taryn raději pošle domů taxíkem. Ne že bych byla tak opilá, to ne, ale má strach, abych se někde nezhroutila. Jsem slabá, zlomená, zklamaná, zničená. Vstoupím do domu a tam to na mě padne ještě víc. Je pryč. On je pryč. Tři roky jsou pryč. Milovala jsem ho, plánovali jsme si společnou budoucnost a on musí zrovna dneska. Na výročí našich. Osud si ze mě dělá srandu. Jak tohle mohl dopustit? Brečím schoulená na gauči v obýváku. Měla bych jít spát, zítra musím do práce. Vrátí se Debra. Ta mě pochopí. Té se budu moct vybrečet na rameni a ona mě uklidní, tak jako vždycky, když se něco podělalo. Stoupám po schodech nahoru, ale při pohledu na postel v ložnici se mi vybaví obrázek těch dvou. Toho zrádce Cedrica, té jeho coury. Ne, tam nemůžu spát. Nikdy už nemůžu spát na té posteli. Hned zítra koupím novou. Otáčím se a jdu si lehnout do pokoje pro hosty. Prozatímního pokoje pro hosty, co měl být jednou dětským pokojem. Jak je ten sen o dětech tak vzdálený. A byl už tak blízko...

***

V práci vše zkontroluji a na ranní poradě rozdám úkoly na dnešní den. Po dobu co je Debra na konferenci to tu mám jako její zástupce na povel. Jsme sehraný tým, málo kdy se vyskytnou problémy. Den ubíhá docela rychle, stihla jsem si objednat novou postel i dojít k Ronovi na výbornou jambalayu . Dokonce se mi daří překlenout ten včerejšek v klidu. Relativním klidu. Vím, že večer to zase přijde. Zase budu brečet, zase se budu cítit k ničemu. Možná zase skončím v baru.

Kolem třetí mi volá Debra, že už je konečně tady. Právě vystoupila z letadla, zajede si domů a staví se za mnou v práci. No konečně. Moc se na ní těším.

Ozve se klepání. „Dále" pozvu návštěvníka, mrknu, že už je pět hodin a dál kontroluji článek do večerního vydání.

„Slečna Clowers?" vytrhává mě z práce něčí hlas. Pohlédnu ke dveřím a ztuhnu. Policie za námi normálně nechodí.

„Ano, přejete si?" povytáhnu nechápavě obočí a postavím se.

„Jde o paní Camarrillo."

„Paní Camarrillo tady není, ale jestli potřebujete mluvit přímo s ní, zítra už tu bude." Vyhrknu a dívám se z jednoho na druhýho.

„Slečno Clowers, nemáme pro vás dobrou zprávu, možná byste se měla posadit."

Sedám si tedy zpět do svého křesla a netrpělivě čekám, co bude.

„Paní Camarrillo měla při cestě z letiště nehodu. Nedokázali jsme jí už pomoct. Je nám to moc líto... Jelikož jste všude uvedená jako kontaktní osoba, tak vás budeme muset poprosit o identifikaci. Přijďte prosím zítra na tuto adresu."

Pokládá na stůl lísteček s adresou, ale já na něj pro slzy stejně nevidím. Pak už slyším jen klapnutí dveří. Proč? Ptám se proč?

Vím, že mě Debra všude uváděla. Neměla nikoho, tak jako já. Kvůli práci nikdy neměla děti. I když byla dvakrát vdaná, ani jednou to nevydrželo. Opět kvůli práci. Byla jí prostě oddaná, posedlá. To až se mnou si dělala víc času i sama na sebe... Vím, že mi odkázala její veškerý majetek. Nikdy se mi to nelíbilo a nechtěla jsem to. Jenže když se Debra pro něco rozhodla, nejel přes to vlak. Byla tak paličatá. Ale to všechno, všechen majetek, všechny ty zkurvený peníze bych hned teď vyměnila za její život. Za to, aby tady se mnou byla, vzala mě kolem ramen a řekla tím svým uklidňujícím hlasem, že všechno bude zase dobrý. Teď hned bych je vyměnila za její smích, za ty ďolíčky, které se jí při sebemenším úsměvu dělaly ve tvářích, za ty její vrásky, které jsem tak milovala, protože si z nich vůbec nic nedělala. Hlavou mi proběhne naše první setkání, její starostlivý a ustaraný výraz, když se to stalo našim, její slzy, na mojí promoci... Pohlédnu vlevo, kde se za skleněnou stěnou rozprostírá její kancelář. Stejná jako mám já, jen zrcadlově otočená. Byl to její nápad, rozpůlit obrovskou kancelář na dvě stejné, ale i tak dost velké. Nechala je rozdělit velkou prosklenou zdí, kde se žaluzie stahovaly snad jen při úklidu. Teď mi ten pohled vhání další slzy do očí. Vidím jí tam sedět za pracovním stolem, do kterého poklepává tužkou a soustředí se na monitor počítače. Vidím jí, jak je otočená k velkému oknu, nohy natažené před sebe, v ruce šálek kafe a sleduje výletní parníky na Mississippi. Vidím jí tam úplně všude a nemůžu se smířit s myšlenkou, že už jí tam vlastně nikdy neuvidím živou. Bože proč? Za co mě takhle trestáš? **************