NOLA ✔

7.

Kylie

Začala jsem kvůli Archieho pravidlu nosit „usedlejší" věci, ale třeba z takového overalu s holými zády byl vedle jak ta jedle. No on to chtěl, já ne. Chtě nechtě jsem s ním po třech dnech musela začít komunikovat. Moc se mi nechtělo, ale bylo moc aktuálních věcí, co se udály v NOLE, a museli jsme se rozhodnout, co bude přednější. Jak se postupně zapracovával, tak mi víc a víc jeho práce ubývalo a já tak měla čas se věnovat zase jen té svojí. Dneska jsou to přesně dva týdny, co je tady. Lidi si zvykají a já vlastně taky. Od toho druhého dne, co jsme si daly pravidla, která mi potom poslal v dosti zkratkovém vydání, se snaží mě nerozhádat a drží si odstup. Ale já tuším, že je to jen klid před bouří. A mám obavu, kdy vybuchne a jaké bude mít následky.

Sjedu si dolů k recepci pro kafe a beignets a jelikož je dneska krásný den, beru laptop a jdu pracovat na balkon. Usadím se do svého křesílka, nohy natáhnu na to druhé a snídaňo-svačinu spolu s mobilem položím na malý stolek. Dělám to tak vždycky, když sluníčko dovolí. A to je v NOLE docela často. Miluji tady pracovat s laptopem na klíně ale zároveň být ve víru města. Možná si řeknete, že v patnáctém patře už nemůžu nic slyšet, ale mýlíte se. Jemně se tady kloubí šum ulice, křik ptáků a ruch z Mississippi. Patnácté patro je zkrátka to nejlepší, aby to nebylo ani moc, ani málo. Práce mi tady jde vždycky od ruky, takže si ani dnes neuvědomím, kolik je vlastně hodin.

Zvoní mi mobil. Volá Archie. Proč nepřijde, vždyť jsem celou dobu tady?

„Ano? Co potřebuješ?"

„Kde jsi, sháním tě už dobrou hodinu?" Ajaj, zní nějak nabroušeně šéfíček.

„Jsem celou dobu u sebe...", ale nenechá mě domluvit.

„Byl jsem u tebe a tam nejsi, tak mi prosím tě nelži Kylie!"

„A ty na mě nekřič! Jsem celou dobu u sebe. Sedím na balkoně a makám."

Raději mu třísknu s telefonem, teda vytípnu mobil. Nemusím poslouchat, jak na mě řve. Kdyby se pořádně podíval, uvidí před dveřmi na balkon moje lodičky. Tak je snad logický, že jsem tady. Jenže chtít po chlapech logiku, je jako chtít, aby si zapamatovali výročí svatby, nebo aby dělali dvě věci naráz. A nemyslím teď šeptání sladkých slovíček při sexu, protože to se nepočítá. To je pořád jedno a to samý - sex. Myslela jsem třeba to, když ženská organizuje po telefonu rodinnou večeři a při tom stíhá opravovat dítku úkoly, vařit a ještě se usmívat na podrážděného manžela, který se už moc, moc, moc těší na svou báječnou a ideální tchýni.

„Tak tady se zašíváš!" Ozve se Archieho hlas ode dveří.

„Nezašívám se, pracuju. Potřebuješ něco?" Bože ať mě ten chlap nevytáčí. Dneska ne!

„Jdeme na oběd, vstávej!"

„To je rozkaz šéfe?" Otáčím se na něj se svým nabroušeným výrazem v obličeji.

„Promiň Kylie, ne, není to rozkaz, ale byl bych rád, kdybys šla se mnou."

***

Po hodině, kterou jsme strávili na výborném obědě a docela nenuceně a hlavně v klidu si popovídali, opět usedám do křesílka na balkoně s novým kafem v ruce a dál se věnuji své práci. Blíží se pátá odpoledne, když ke mně na balkon vrazí Cedric. Leknu se ho tak, že málem shodím laptop na zem. Jeho bych tady nečekala.

„Co tady chceš?" Vyjedu na něj ostře.

„Pojď dovnitř." Řekne a zmizí v kanceláři. Jdu za ním. Ani se nenamáhám s obouváním lodiček, které čekají zase přede dveřmi. Založím ruce na hruď a opakuji svojí otázku.