NOLA ✔

8.

Archie

Vejde ke mně do kanceláře celá rozklepaná a uslzená. Nechtěl jsem je poslouchat, ale skleněná zeď mezi námi není nijak zvlášť zvukotěsná. Slyšel jsem každé jejich slovo. Mohl jsem odejít, pravda, ale nedokázal jsem to. Bál jsem se o ní. Bál jsem se, že by jí mohl ublížit. Ale on jí i tak ublížil. Slovem a to bolí víc, než rána pěstí. Měl jsem tam vtrhnout a odvést jí. Možná by mi to dovolila, možná taky ne. Třeba je dobře, že si to vyříkali. Ale její duše je teď rozcupovaná na kousky. Po bitvě je každý generál. Míří rovnou na balkon, tak jdu za ní. Když k ní dojdu, už odněkud vytahuje krabičku cigaret a snaží si zapálit.

„Ty kouříš?" zeptám se potichu.

Zavrtí hlavou, že ne.

„Tak ani nezačínej Kylie. Není to dobrý." Beru jí cigarety z ruky a házím do křesílka, které tu kupodivu je.

„Musím se nějak uklidnit. Jsem zoufalá. Už to nedávám Archie. Je toho moc. Zatraceně moc." Vzlykne a já si jí přivinu do náruče.

„To bude dobrý Kylie. Jsem tady pro tebe. Vždycky!"

Rozpláče se ještě víc a o to víc si jí přitisknu k sobě. Ruka mi klouže po jejích krásných dlouhých vlasech a já se nepřestávám kolébat se strany na stranu.

„Archie?"

„Ano Kylie?"

„Vem si mě. Tady teď hned. Chci tě!"

„Kylie, máme pravidla. Litovala bys toho."

Bože, jak rád bych jí vyhověl. Jenže ona je teď citově zničená a i když by jí sex fyzicky pomohl, psychicky by jí ještě víc ublížil. Nejde to. Nechci jí ubližovat. Na to jí mám až moc rád.

„Seru ti na nějaký pravidla. Chci tě Archie! Copak ty nechceš mě?" Vytrhává se mi a kráčí dovnitř. Spěchám za ní.

„Chci tě Kylie, moc tě chci, ale taky ti nechci ublížit. Teď tě odvezu domů a zůstanu tam s tebou. Ano?"

„Ne, když nechceš ty, bude chtít někdo jinej!" Odpoví odhodlaně a mizí ve své kanceláři.

Než si stačím vzít klíče, jede výtahem dolů. Běžím k druhému výtahu a přemýšlím, zda jsem ráno v garážích viděl to její obr auto. Jsem si jistý, že tam stálo. Proč si proboha tak drobná holka pořizuje tak velký auto? Mám štěstí. Jde k autu. Ale v takovém stavu nemůže řídit. Holka bláznivá. Doběhnu jí a seberu klíčky, které už dává do zapalování.

„Ty řídit nebudeš Kylie! Nedovolím, aby se ti něco stalo." Táhnu jí z auta a vedu na druhou stranu, abych jí usadil na místě spolujezdce. Nelíbí se jí to. Snaží se mi vykroutit a dost sprostě mi nadává. Ale oproti mně je jako pápěří, proto nemá šanci. Odevzdaně tedy padne do sedadla a nechá se připoutat. Rychle oběhnu auto, aby jí nenapadlo utéct, ale na to už nejspíš nemá sílu.

„Kde bydlíš Kylie?" zeptám se poté, co vyjedu z podzemní garáže. Vím, že bydlí ve stejné čtvrti, ale kde přesně, to mi nikdy neprozradila. Proto se trochu podivím, že teď mi adresu řekla bez zaváhání.

Rychle jí tedy zadám do navigace v mobilu a koukám, že mě to táhne kolem mého bydliště. Tak to asi není tak daleko ode mě. A mám pravdu, je to kousek. Zastavím před domem a pohledem na místo spolujezdce zjišťuji, že Kylie usnula. Drze jí tedy vlezu do kabelky pro klíče od domu a pak jen oběhnu auto, abych jí mohl odnést.

Uvnitř procházím spodní patro, kde najdu pouze obývák s kuchyní a pracovnu. Jdu tedy do patra a tam hned na první pokus otevřu ložnici. Opatrně jí uložím do postele, zuju boty a přikryju lehkou dekou, co leží vedle na křesle. Do toho samého křesla si poté sednu a sleduji, jak spokojeně oddychuje.

***

Ráno se probouzím celý rozlámaný. Bože já v tom křesle usnul! Pohled na hodinky mi napovídá, že je chvilka po sedmé. Tak to práci stíhám, zamumlám si pro sebe. Ale kde je Kylie? Postel je prázdná. Zvednu se z křesla a vyjdu na chodbu, abych zjistil kde Kylie je. Už když scházím ze schodů, slyším jak si prozpěvuje v kuchyni. Vypadá to, že má dobrou náladu.

„Dobré ráno." Pozdravím hned, jakmile strčím hlavu do kuchyně.

„Dobré ráno." Otočí se na mě s úsměvem. „Asi si se moc dobře nevyspal viď? Sedni si, udělala jsem ti snídani."

Jen co dosednu na barovku, položí přede mě talíř s vajíčky, klobásou a chlebem.

„Nebo máš raději sladkou snídani?" Znejistí pohledem na můj výraz.

„Ne, ne to je v pořádku. Jen ... mě to překvapilo."

„To že jsem ti udělala snídani?" Podiví se. „Chceš k tomu čaj nebo kafe?"

„Kafe prosím." Zamumlám plnou pusou směrem ke Kylie a ta se na mě zase usměje. Dneska vypadá stokrát líp než včera.

„Ty nebudeš jíst?" Já vím, že s plnou pusou se nemluví, ale musel jsem se zeptat. Už takhle je hubená jak lunt.

„Já už jsem jedla." Řekne a v klidu se opře o linku, založí ruce na hrudi a zadívá se mi do očí.

„Díky Archie. Díky za včerejšek. Že jsi mě neposlechl a že jsi mě odvezl domů. Díky."

„Není zač Kylie. Ty víš, že pro tebe udělám cokoli."