NOLA ✔

19.

Archie

Porada proběhla v klidu a hlavně rychle. Vracím se k sobě a vidím, jak za Kylie spěchá Tina. Když obě zapadnou do kanceláře a usednou, začne Tina něco vyprávět a rozhazovat u toho rukama. Potom složí hlavu do dlaní a vypadá to, že se každou chvíli rozbrečí. Kylie si nervózně prohrábne vlasy, obejde stůl, položí jí ruce na ramena a něco povídá. Pak máchne rukou mým směrem, a když vidí, že je pozoruji, tak se na mě usměje a naznačí, abych šel k nim. Přejdu tedy tu dělící skleněnou stěnu a zastavím se až u nich. Obě na mě upřou ta svá kukadla, Kylie odhodlaná a Tina zoufalá, uplakaná.

„Tina nemá hlídání pro nemocné děti a musí na dva dny mimo NOLU. Tak jí je pohlídám. Práci můžu dělat i z domu." Řekne jako hotovou věc, přes kterou nejede vlak. Zůstávám na ní nevěřícně hledět a přemýšlím, kdo že je tady šéf.

„Tino, jdi pracovat, já za chvíli přijdu a řekneš mi, kde je vyzvednu. My musíme ještě něco dořešit."

Tina mizí za dveřmi a Kylie mi položí ruku na rameno a nadechne se. Po pátku bych nečekal ani dotknutí jedním prstem, natož celou dlaní, tak se na ní usměju a kývnu.

„Běž, kdyby něco hořelo, tak se stavím."

„Díky Archie. Budou to tak dva, tři dny. Potom už hlídání sežene."

Nechtěl jsem jí otravovat, opravdu nechtěl, říkal jsem si, že se vše dá vyřešit, ale tohle jsem s ní prostě musel konzultovat. Vydávám se tedy ke Kylie domů a doufám, že nebude moc rozladěná, že jí otravuju hned druhý den. Zazvoním a ona mi přijde otevřít s malým černým klukem v náručí a holčičkou se dvěma culíky, co se jí tiskne k noze a zkoumavě si mě prohlíží. Sluší jí to, neskutečně jí to sluší. Vyzařuje z ní štěstí, pohoda a klid. A já najednou toužím, vidět jí takhle pořád. Šťastnou a s dětmi v náručí. S našimi dětmi v náručí.

„Archie, děje se něco?" vytrhává mě z myšlenek a zve dál.

„Jo, musím s tebou něco probrat." Povím bez většího zájmu, protože se mi v hlavě uhnízdila ta myšlenka na naše děti v její náruči. Začnu se usmívat a popojdu blíž. Pohladím kloučka a skloním se k té malé cácorce.

„Já jsem Archie a jak říkají tobě princezno?"

Dívá se na mě, potom zvedne oči ke Kylie a když vidí, že přikývla, vrátí se pohledem ke mně a odhodlaně řekne: „já jsem Lucy a bráška je Donny."

„Taková krásná jména." Pohladím jí po hlavičce a natáhnu ruce, abych jí mohl vzít do náruče. Nebrání se a tak tam stojíme s Kylie a každý chováme jednoho malého raráška.

„Tak, jdeme do obýváku, ať to rychle probereme, mám rozvařený oběd." Rozhodne Kylie.

„Chceš něco na pití?" zeptá se ještě cestou, ale to už stojíme v obýváku, kde je na zemi stavebnice a z ní postavený komín. Pokládám Lucy na zem a automaticky sedám vedle ní. Jako kluk jsem stavebnice miloval. Dám se do stavění a Lucy okamžitě chápe, že má ve mě parťáka. Kylie stojící nad námi se jen vesele usmívá.

„Archie, zvládneš mi u toho stavění povědět, co se stalo?" zeptá se vážným tónem, ale když se na ní podívám, propukne v smích.

„Jasně, že to dokážu" kouknu na ní a potom směrem k Lucy dodám „nejsem přece žádný béčko!" Obě se začnou smát. No jo ženské, pořád se nám chlapům budou smát a to už i jako takhle malé.

V rychlosti tedy Kylie vylíčím, s čím jsem za ní přišel. Ona pokýve hlavou, vrazí mi malého Donnyho do náruče a zmizí.

„Jen chviličku Archie, neboj, já ti věřím!" křičí z pracovny.

Ale Donny je hodný, stavím malé věžičky, které hned boří a nádherně se u toho směje. Znáte takový ten dětský zajíkavý smích. Je tak nakažlivý, že člověk i když nechce, musí se smát s nimi. A tak se smějeme, já, Donny i Lucy. Báječně se bavím a cítím se uvolněně. Dětský svět je zkrátka tak jednoduše báječný, že člověk zapomene na vše okolo. Nevím, jestli dlouho, nebo opravdu jen chviličku, ale všimnu si, že nad námi stojí Kylie a usmívá se.

„Kylie, ty mě testuješ na otce svých dětí?"

„Třeba?" mrkne na mě a rozcuchá mi vlasy.

„Ale pochybuju, že bychom měli tak kouzelné černoušky. Vydržíš to s nimi ještě chvíli, šla bych dodělat ten oběd? Můžeš si potom dát s námi." Zeptá se, i když na mě vidí, že ne, jí neodpovím.

Nakonec jsem s Kylie a dětmi byl nejenom na oběd, ale i na večeři. Užili jsme si spoustu legrace a kdyby na nás koukal někdo, kdo nás nezná, určitě by si řekl, jaká jsme krásná rodinka. Fakt nám to slušelo. Ani se mi nechtělo domů. Protože tady je po tom prosmátém dni absolutní ticho a prázdno.