NOLA ✔

22.

Kylie

Archie po víkendu září jak sluníčko. Ani mi nevyčetl, že jsem v neděli ráno zmizela. Když jsem nakoukla do jeho ložnice, spal tak krásně a sladce, že se mi ho nechtělo budit. Připravila jsem mu snídani a jela domů. Celou cestu jsem se usmívala, byla jsem šťastná a spokojená. Víkend se opravdu povedl.

Za to týden se nesl ve znamení zmatků a příprav na návštěvu Williho. Dodělávala jsem poslední papíry, tabulky a návrhy, zkrátka vše, co jsem potřebovala k velké poradě, kterou jsem měla vést. Willi nakonec změnil datum příjezdu, takže se tu objeví už zítra, v pátek brzy ráno a na desátou je naplánovaná ona porada. Co jsem tak pochytila od Archieho, spát bude u něj. V sobotu bude párty a v pondělí chce mluvit jen se mnou a Archiem. Jsem zvědavá, jak Willi vypadá, viděla jsem ho naposled před osmi lety, v době, kdy přebíral noviny po svém otci. Už tenkrát se mi líbil. Jenže já byla mladá holka a on byl o šílených osm let starší.
Ta vzpomínka mě rozesměje.
„Jsem ti k smíchu Kylie" ozve se Archie ode dveří, kde postává.
„Ne, jen jsem si na něco vzpomněla." Vyprsknu a zase se rozesměju.
„Tak mi to řekni, já se chci taky zasmát." naculuje se cestou ke mně.
Položím mu ruku na hrudník a zavrtím hlavou. „Ne, smál by ses mi."
„No, to právě chci Kylie, tak povídej. Co je tak směšného na tvé minulosti?"
„Neřekla jsem, že je to z mojí minulosti" bouchnu ho pěstí do prsou.
Zdvihne obočí a usměje se. „Kylie, máme pravidla."
„Vyděrači, ty mu to řekneš!"
„Takže se to týká Williho? Povídej, to mě zajímá!" Přitáhne mě do objetí, že stěží můžu dýchat.
„Dobře, když jsem poprvé Williho viděla, dost se mi líbil. Ale těch osm let, o kolik je starší mi tehdy připadalo strašně moc. Zmínila jsem se Debře a ta si pak ze mě dobrý dva roky dělala legraci, že mi ho dohodí. A teď to víš, tak mě pusť, někdo nás uvidí." Podívám se mu do tváře a vidím jeho pobavený výraz.
„Archie, máme pravidla!" připomenu, když mě odmítá pustit.
„Mám štěstí, že ti ho tenkrát Debra nedohodila. Ty jsi moje Kylie!"
„Podřízená zástupkyně, já vím." Zazubím se na něj a vyklouznu z objetí, které povolilo.
Usměje se na mě tím svým okouzlujícím úsměvem a jde do své kanceláře.

***

Ráno stojím před svým šatníkem a nevím, co si mám obléct. Vyzkouším troje šaty a dvě sukně, ale s ničím nejsem spokojená. Nervózně přecházím sem a tam, až mě vyruší domovní zvonek. Kdo proboha otravuje?
„Archie, co tady děláš?" Řeknu nakukující zpoza dveří.
"Řekl jsem si, že tě vyzvednu, musíš být nervózní před tou poradou. Můžu dál?"
Jenže než stačím něco říct, nacpe se do dveří a pobaveně se usměje, když zjistí, že se za těmi dveřmi schovávám nahá a teď se marně snažím rukama zakrýt.
„To jdeš do práce takhle? Neříkám, že by se mi to nelíbilo, ale Willi mi tě bude závidět. A to nechci!"
„Ha, ha vtipný. Nemám co na sebe, nebo se spíš nemůžu rozhodnout." Otáčím se a jdu zpět ke svému šatníku, s Archiem za zády, kdy přesně vím, že mi kouká na tu část, mezi záda a nohy.
Vytáhnu z šuplíku své oblíbené krajkové prádlo a za nevěřícného pohledu Archieho si jej obléknu.
„Dneska v prádle?" Zeptá se rozvalený na mé posteli.
„Archie, nepruď, raději mi poraď." Spražím ho pohledem a doufám, že nebude mít blbé připomínky ke všemu.
Vstane, prohlédne celý šatník a podává mi vypasované šaty s malými růžičkami. "Tyhle si vem."
Obléknu je a Archie se spokojeně usměje. Ani nekoukám do zrcadla, beru lodičky, kabelku a odcházím.
„To se na sebe ani nepodíváš?" slyším za sebou Archieho, spěchajícího ze schodů.
„Ne" pokrčím rameny "věřím ti."

Přesně hodinu a třicetosm minut jsem kecala na poradě. To je asi o deset minut víc, než můj dosavadní rekord. Všichni naštěstí poslušně poslouchali, jen Willi si dělal poznámky. Je úplně stejný, jak jsem si ho pamatovala. Zmužněl, to ano, ale pořád má ty klučičí rysy a rošťácký oči, co se mi tenkrát tak líbily. Teď povídá on, ale není to tak zajímavý, vlastně nic nového, co bychom už nevěděli.

„Jdeme na oběd, pojď s námi Kylie," otočí se na mě Willi, když si po poradě skládám papíry a chystám se odejít.

„Běžte sami a popovídejte si, dlouho jste se neviděli," odpovídám cestou ke dveřím.

„Kylie, jdeme na oběd!" Zastaví mě Archie u dveří a zvedne obočí, aby přidal na důrazu své věty, jako by nestačilo, že jí vyslovoval šnečím tempem.

Nadechuju se k odpovědi, jenže on mi nedovolí ani vydechnout.

„Pravidlo číslo dvě. Kylie!" Podívá se mi do očí, které ho v tu chvíli vraždí pohledem.

„Jaký pravidlo?" diví se Willi a jde blíž k nám.

„Žádný." Vypadne z nás obou zároveň.

Willi se usměje a odchází s Archiem do jeho kanceláře a já mířím do té své. Ještě aby se tak Willi dozvěděl o našich pravidlech. Pomyslím si. Doufám, že není Archie takový kecal, aby mu to vyklopil.

Jsme u Rona na obědě, který je jako pokaždé výborný. Archie s Willim sedí naproti mě a když se na ně podívám, na ty dva neodolatelné chlapy, je mi jasné, že to musela být teda dvojka. Baví mě historkami z jejich bouřlivého období, jak obráželi Newyorské bary, jak si dělali různé naschvály a já se snad kvůli smíchu ani nenajím. To o ženských jsem odmítla poslouchat, ale jak to tak vypadá, prsty na rukách by mi nestačily. Kdo by jim taky odolal krasavcům.

Prosím Rona ještě o kafe a potom už odcházím zpátky do práce. Ti dva jedou k Archiemu domů. Prý budou připravovat zítřejší párty. No viděla bych to tak, že sednou s pivem na terasu a budou až do večera kecat.