NOLA ✔

28.

Archie

Autobus jede na čas, přesně v 8:25 vyjíždíme. Cesta ubíhá rychle a já celé ty dvě a půl hodiny, přesně jak slibovali, přemýšlím o Kylie. Zase jsem jí napsal zprávu, ale zase má vypnutý mobil. Chápu, že chce být sama, jenže já mám o ní strach! Je to zvláštní, ještě jsem se o nikoho tolik nebál, jako o ní. Vjíždíme do Mobile. Autobus zastaví, já vystoupím, protáhnu se, hodím tašku na rameno a moje první kroky vedou do bistra, protože mám docela hlad. Sedám si do prázdného boxu u okna a hned ke mně cupitá malá zrzavá servírka. Po vyjmenování celé nabídky se rozhoduji pro masové burrito a velkou colu. Sleduji dění na ulici a během chvilky je má objednávka na stole. Nevypadá to špatně a tak se s chutí pouštím do jídla, no po chvíli si musím přiznat, že jako u Rona to není. Při placení se té malé zrzky ještě pozeptám, jak se co nejkratší cestou dostanu k dálnici 65, čapnu tašku a jdu. Podle toho co řekla, to vypadalo na krátkou cestu, jenže už jdu přes tři čtvrtě hodiny a dálnice pořád nikde. Jsou teda dvě možnosti, buď jdu dobře a je to dál, nebo jsem zabloudil. Najednou ale před sebou vidím velké parkoviště a obchoďáky. U Searsu zrovna z kamionu vykládají zboží. Jdu tedy za řidičem, doufám, že to je ten starší vlasáč, co vypadá jak člen legendární skupiny ZZ Top, kterou táta poslouchal, když jsem byl dítě. Tenkrát jsem si myslel, že všichni co nosí dlouhý vlasy patří k téhle skupině. Teď se tomu musím pousmát. Chvíli si s ním povídám a sám nevěřím, jaký mám štěstí. Jen co to tady vyloží, jede do Montgomery a jestli chci, vezme mě s sebou. To znamená, že pokud je teď poledne, v Montgomery budeme zhruba za tři hodiny, alespoň to tak říkal, to budou tři odpoledne a já budu v polovině cesty. Mám velkou naději, že Kylie uvidím ještě dnes. Nečekám dlouho a vyrážíme s Billem na cestu. Pokud jsem si říkal, že tenhle chlapík vypadá jako od ZZ Top, ještě jsem netušil, že je taky poslouchá. Kabinou se nesou melodie a já se vracím do dětství a opět vidím usmívajícího se tátu. Jenže všechno se jednou přejí. I tato historická hudba, kterou doufám nebudeme poslouchat celou cestu. Jako vzpomínka to stačilo! Začnu si tedy s Billem povídat, ten k mé radosti ztiší hudbu a hned využívá možnosti, že s ním někdo jede. Tak se dozvídám o jeho nelehkém dětství, řádění v mládí i nevydařeném manželství, z kterého má čtyři děti. Jak ta cesta najednou rychle utíká, pomyslím si. Jenže když dovyprávěl o svém životě Billi, začal se vyptávat na ten můj. Nerad mluvím s někým o mém životě, tak jsem to vzal docela zkratkovitě. Billi nic nenamítal, jen se ještě zeptal, kam že to vlastně jedu a proč jsem nejel takovou dálku autem. A tady jsem se zasekl a začal koktat jak malej harant přistiženej při nějaké lumpárně. Billi na mě upřel svoje malá očka a pak se začal huronsky smát.

„Která je ta šťastná Archie?" vypadne z něj, když jeho smích pomine.

„Kylie."

„Tak mi o ní něco řekni ty Romeo."

A tak jsem úplně cizímu člověku, kterého už nikdy neuvidím, alespoň v to doufám, začal vyprávět můj příběh s Kylie. Samozřejmě jsem některé pikantnosti vynechal, ale i tak toho bylo dost, co jsem BIllovi řekl. Chvílema se tvářil, jako by mi záviděl. Jenže zatím není co závidět.

„Takže jestli jsem tě dobře pochopil, tak se musíš dostat do Hiawassee." Uvažuje nahlas.

„Jo, musím." Souhlasně kývnu a pohlédnu na něj.

„Něco zkusím." Mrkne na mě a bere do ruky vysílačku.

Pak už jenom poslouchám, jak mi Billi domlouvá další cestu z Montgomery do Atlanty. Nějaký jeho kolega onu trasu jede a je ochotný na mě tu půl hodinu, co nám ještě zbývá počkat. Prý si zatím zajde na pozdní oběd. Ani nevím, jak mu mám poděkovat. On se jen usměje a prohodí, že to by udělal každý. Až teď si uvědomuji, jak jsou lidi ochotní, neznají mě, ale přesto mi pomůžou.

Billi zastavuje na odpočívadle, kde už čeká Troy. Chlápek podstatně mladší, hubený, vysoký, s vypracovaným tělem a dětským kukučem. Billi s ním prohodí pár vět, rozloučí se, popřeje mi štěstí a jede dál. My s Troyem nasedneme do jeho kamionu a vydáváme se na cestu skoro stejně dlouhou, jako byla ta s Billem. Těší mě myšlenka, že bych mohl být v cíli už dnes večer. Ani jsem nedoufal, že to půjde takhle rychle.

S Troyem povídáme o všem možném, hraje nám k tomu rádio a cesta zase rychle utíká. Když se ozve s vysílačky Billi a začne nadávat, že mě nevezl pro peníze, musím se smát. Nevšiml si toho, jak jsem mu je potají strčil do přihrádky. Chvíli posloucháme jeho nadávání ale potom, co mu řeknu, že to má na ty nový kožený boty, o kterých se zmínil, že je moc chce, začne se smát a pro změnu mi nadávat do parchantů. Loučí se s tichým díky a přáním klidné cesty.

Právě jsme projeli LaGrange a podle Troye jsme za chvíli v Altantě. Kouknu na hodinky a Troy na to musel pořádně šlapat, protože jsme tu skoro o půl hodiny dřív. Z Atlanty už budu muset stopovat sám, mým směrem nikdo nejede. Troy mi slíbil, že mě alespoň vyhodí na silnici, která vede do Hiawassee. Kéž bych měl tolik štěstí, jako doposud. Už jenom dvě hodiny mě budou dělit od Kylie.

Jak Troy slíbil, tak udělal. Jemu jsem dal peníze rovnou do ruky s tím, ať koupí něco na malé, co se mu má narodit. Poděkoval, usmál se a jel dál.

Vydávám se po silnici a každé projíždějící auto se snažím stopnout. Zastavuje to páté. Sice mě nesveze daleko, ale každá míle dobrá. A znova. Stopnout, popojet, vystoupit, stopnout, popojet, vystoupit... Ani nevím, v jakém městě právě jsem, ale vidím květinářství a to se mi hodí. Jdu dovnitř a přemýšlím, jakou kytku Kylie koupím. Nakonec to vyhrává pugét růží, a jelikož nevím, jakou barvu má ráda, nechávám namíchat od každé něco. Vypadá nádherně, tak snad se jí bude líbit, a mně trochu pomůže v mé omluvě.

S pugétem vyrazím zpátky k silnici a dám se do stopování. Zastaví mi postarší manželé a opět se na mě usmálo štěstí, po kolikáté už tento den, jedou k jezeru Chatuge Lake. Sice jinam, než potřebuji, ale paní slibuje, že mě dovezou až na místo.