NOLA ✔

34.

Kylie

Vracím se z toalety a už se těším domů. Venku se pár chlapů pere, tak se je snažím obejít a sleduji při tom Archieho stojícího u auta. Slyším kvílení pneumatik přijíždějících aut, řev a pak střelbu. Chci se podívat, koho kdo střelil, ale sunu se k zemi. Rána do hlavy a černo. Oči se mi samy zavřely, cítím bolest na hlavě, v boku a hlavně všechno slyším. Archieho, jak mě prosí, abych ty oči otevřela, abych zůstala s ním, cítím něco mokrýho, jak na mě dopadá, nejspíš slzy, protože Archie popotahuje a vzlyká. Chci ty oči otevřít, ale vůbec to nejde. Chci mu něco říct, ale hlasivky jsou ztracené a já jen slaboulince šeptám. „Archie"podaří se mi vyslovit jeho jméno. A potom místo abych mu řekla, že ho miluju, říkám mu své heslo ke všemu, co mám zaheslovaný. Jako kdyby to byla v tuto chvíli ta nejdůležitější věc. Neposlouchá mě už vůbec nic, tělo, oči, hlasivky, mozek. Někdo na mě šahá a hýbe se mnou. Asi lékaři, ale nevím. Sluch se ztrácí a já slyším, jako bych byla potopená ve vodě.

Jsem v nějaké bílé místnosti a jsem dost malátná. Vidím se ležet na stole, kopu lidí kolem mě, kteří vypadají dost vyděšeně, ale mě je hezky. Nic mě nebolí, vidím, slyším a je kolem mě krásný teplo.

„Holka naskoč, dělej, nevzdávej to!"

Ten pěkný doktor bere něco do rukou, přikládá to na mou hruď a říká - pal! Nadskočím, on se podívá na obrazovku za mou hlavou, kde je čára v naprosté rovině a na někoho naproti houkne - nic - znova - nabít - odstupte - pal!

Zase nic. Nevím, proč se tak snaží, když mě je dobře! Otáčím se a vidím jasné světlo. Přijde mi, že je tam někdo, koho znám. Myslím na rodiče, Debru a vzápětí jako bych slyšela, ještě není čas Kylie, vrať se! Ještě není čas. Ale mě se nechce vracet, tady je mi dobře! Podívám se na mé tělo stále ležící na operačním stole, na doktora, který to ještě nevzdal a znova má tu podivnou věc v rukách. Zakloní hlavu, kývne s ní vpravo, vlevo, aby si uvolnil krk, a mě v tu chvíli připomene Archieho. Mého Archieho! Tolik ho miluju, řekla jsem mu to, nemůžu ho teď opustit! Musím za ním...

„Pal!"

„Vítej zpátky kočko, tys nám teda dala."

Pořád jsem malátná a nic necítím. Doktor cosi říká o průstřelu, o hlavě, že končí operaci a že se budu probouzet. Něco mi sundávají z obličeje a mírně mě poplácají po tvářích.

„Tak kočko, vstáváme, dobrý?"

„Ještě není čas" řeknu a sama se divím, jak se mi to povedlo.

„No, to ještě není." Zasměje se.

Nevím, co se mnou dělají, ani kam mě vezou, ale cítím pohyb. Chci už se probudit pořádně a vidět Archieho. Říct mu, že jsem v pohodě, že mi nic není. Chci otevřít oči....

Tma, světlo a já pode mnou. Vidím, jak mě rychle vezou zpátky do té bílé místnosti, přibíhá doktor, bere do rukou tu věc, co mě před chvílí vrátila zpět do těla a zase dává ty samé pokyny.

„Holka tohle mi nedělej, při mojí službě nikdo umírat nebude! Slyšíš? Čeká tam na tebe Archie, tak se koukej vrátit!"

On si se mnou normálně povídá! A zná Archieho! Ale já teď ani nevím, jak jsem se tady ocitla. „Pal!"

Všude černo a pocit jako na té největší horské dráze, když jedete z kopce dolů. Tlak do hrudi a zmatek v hlavě. Slyším, jak říkají cosi o srdci, že nereaguju, zornice, test...

Nevím kolik času uteklo, ale slyším dost dobře vše, co říkají. Necítím, nemůžu se hýbat, otevřít oči, jen ten sluch mi zůstal.

Bezvědomí, prý jsem v kómatu ...