NOLA ✔

57.

Kylie

O pět let později ...

Rozvaluji se na gauči a Archie mi masíruje chodidla. Bože to je tak příjemný! Slastně u toho vrním a Archie se mi směje, jak málo mi poslední dobou stačí k uspokojení.

„Jsem tady, můžete jít" křičí od dveří Taryn, vláčející v náručí svého dvouletého syna Mika, jmenovce svého otce. Ano, Taryn je vdaná za Mika a dal je dohromady Willi, když si tenkrát chodil vylévat své srdíčko do mého baru. Já pak dostala od obou vynadáno, že jsem je nikdy pořádně neseznámila. Jak nespravedlivé! Chtěla jsem je dát dohromady, tenkrát, když jsem odcházela z práce, ale to už spolu chodili, to Taryn byla ta tajemná známost, o které mi Mike nic neřekl.

„Tak vstávej ty můj vorvani" zvedá mě Archie z gauče, protože mi to jde opravdu špatně. Vezmu kabelku, nazuju pohodlné plátěnky a jdu se pomalu přemístit do auta.

Za půl hodiny už sedíme v čekárně, čekáme na zavolání a já se nořím ve vzpomínkách na dobu před sedmi měsíci.

Před sedmi měsíci

*** Opět sedím u ženské doktorky. Za posledních pět let bych tu mohla mít už svojí podepsanou židli, jak jsem tady často. Poté, co se nám narodila první dcerka Amy - áčko od Archieho, dodržujeme Harriganovskou tradici začátečních písmen - a za dva roky druhá Keisha - aby prý byl taky někdo ode mě - jsem si myslela, že jsme kompletní rodina. Byla jsem bláhová! Archie toužil po synovi a já neměla to srdce mu říct, že ne. A to je taky důvod, proč tu sedím. Jsem zase těhotná a jdu si to nechat potvrdit. Díky bohu i tenhle začátek těhotenství probíhá bez problémů. Doktorka už při prvním říkala, že není moc žen, které netrápí nevolnost. Jediné, co trápí mě, je spánek. Pořád bych spala, ale to s těma našema cácorkama nejde. I když občas je pohlídá teta Taryn, nebo strejda Carl. Jenže oba je moc rozmazlujou a holky jsou pak jak z divokých vajec. Obzvlášť, když přijdou od Carla a jeho přítele Davina. Kluci jim všechno dovolí a holky je na oplátku oslovují cukroví strejdové. Ani jeden proti tomu nic nenamítá. Nechápu!

Přešlapuju v kabince z nohy na nohu, když se z ordinace ozve: „Paní Harrigan."

„Dobrý den, tak jsem zase tady." Hlásím hned ode dveří.

„Dobrý den, tak co se děje?" Směje se doktorka, se kterou jsem si za ty roky čím dál tím bližší. Sice je to pro mě pořád paní doktorka a já pro ní paní Harrigan, ale bavíme se jako dvě nejlepší kamarádky.

„Jsem zase v tom."

„Á, taťka vás ukecal na kluka co?"

„Jo a doufám, že to fakt kluk bude, protože takhle by to mohlo jít pořád dál a dál. Nakonec bych taky mohla celý život jen prorodit." Směju se na ní a automaticky jdu k vyšetřovacímu lůžku.

„Tak si lehněte a koukneme na to."

„No," podívá se na mě po chvilce vyšetření, „myslím, že taťka bude spokojenej, alespoň jedno by mohlo být kluk."

„Cože?" vytřeštím oči a ujišťuji se, zda jsem slyšela dobře. To snad ne, on si pojistí i kluka!

„Jsou tam dvě, dívejte, tady jedno srdíčko a tady schovaný druhý. Gratuluji. Rozměrově tak dvanáctý týden, tentokrát jste přišla dlouho, zase vás nic netrápí, že jo? Musíme udělat pár vyšetření, vícečetná těhotenství se hlídají trošku víc, ale ničeho se nebojte, zatím vypadá vše v naprostém pořádku."***