NOLA ✔

20.

Kylie

Do práce jsem se vrátila až následující pondělí. Nějak to hlídání Tině nevyšlo a mě to ani nevadilo. Po návratu do města se stavovala vždycky po práci a byla s námi až do večera. Byla blbost, tahat děti domů a ráno zase sem, tak tu zůstaly až do pátku. Práci jsem stíhala po večerech, děti byly úžasné, nemoc jsme brzy vyhnaly a ještě dvakrát se u nás zastavil Archie. S dětmi mu to šlo báječně. Dokonce jsem se přistihla, jak na něj koukám a představuji si ho s našimi dětmi. A to znamenalo jediné. Něco se ve mě měnilo. To něco, co mě pořád blokovalo, začínalo pomaloučku, polehoučku zvažovat, že by to možná šlo. Nevím, jestli jsem z toho měla radost, nebo mě to naopak znervózňovalo, ale je pravdou, že když tam byl Archie, byla jsem spokojená a šťastná. A taky jsem si uvědomovala čím dál tím víc, jak mu ubližuju. Jenže napravit to nebude tak lehké. Jasně, bylo by to lehké, kdybych za ním přišla a řekla něco ve smyslu Archie, od teď chci být jen s tebou, bude to fain. Jenže na to jsem moc komplikovaná osoba.

„Kylie?" vyruší mě ten, o kterém přemýšlím celé ráno.

„Ano? Potřebuješ něco?" Vzhlédnu k těm modro-zeleným očím, které se na mě dívají.

„Jo, ale není to pracovní."

„No tak povídej." Vyzvu ho a naznačím, aby si sedl.

„Příští víkend přijede Willi. To víš."

Kývnu na souhlas a rozhodím rukama. „A?"

„Budu doma pořádat menší párty a chtěl bych grilovat. Jenže bych si chtěl naložit maso sám a nějak nevím, jak se to dělá. Tak mě napadlo, že bych mohl udělat tuhle sobotu takovou zkoušku a ty bys mě to naučila. Co ty na to? Šlo by to? Prosím."

To jsou ale smutný oči, pomyslím si, když se na něj podívám. Můžu mu odolat? Ne nemůžu, odpovím si sama vzápětí.

„Jo, naučím tě to. Kup maso a v pátek to u mě naložíme." Sleduju, jak se usmívá, avšak na chvíli se zarazí a svraští čelo.

„V pátek?"

„Jo, v pátek, maso musí být nejméně přes noc naložený."

„Aha, to jsem nevěděl ..."

„Proto ti to říkám. V pátek naložíme a v sobotu mi předvedeš ten nový gril. Jo a pro mě kuřecí!"

„Fain, beru na vědomí. A teď už tě nechám pracovat. Budeš na balkoně?"

„Jseš zvědavej, víš to? A ano, budu na balkoně."

***

Člověk by neřekl, jak ten týden rychle uteče. Jenže když je hodně práce, čas letí. Sedím doma na barovce a sleduji Archieho, jak se pere s mým receptem na marinádu. Ještě ani pořádně nezačal a už kleje. Nakoupil masa jak pro celý regiment, ale když jsem mu řekla, že ho může mít naložené i déle, zajiskřilo mu v očích. Asi už přemýšlí nad dalším grilováním. Musím se pousmát. Po půl hodině, kdy zápasí i s rozbitím vajíčka, se pouští do naklepávání masa. Nevím, jestli mám mít strach o svojí linku, nebo o jeho prsty. Ale nakonec to zvládnul. Bere dózu s masem a jede domů. Zítra přesně v šest mám stepovat u jeho dveří. A já se dokonce i těším. Věřili byste tomu?

***

Za dvě minuty šest. Jsem přesná jako hodinky a to jsem se ještě stavovala v nákupáku.

„Archie, pojď mi prosím pomoct!" Zakřičím směrem k zahradě, ale nic se neděje. Nakloním se tedy do auta a dvakrát zatroubím.

„Co se děje?" vyletí zpoza domu jako střela a když mě uvidí, neubrání se smíchu.

„Nesměj se a pojď mi pomoct! Nějak se tam ta taška zasekla, nebo co." Zápasím s taškou uvězněnou na zadním sedadle. Proč jsem jí nedala na korbu? K čemu je mi můj krásný velký Ford F 150, když z něj nejsem schopná vydolovat obyčejnou tašku.

„Ukaž" odstrčí mě Archie ode dveří a v mžiku má tašku venku. To mi udělala určitě schválně! Taška jedna blbá.

„Kylie, ty jsi někoho pozvala, že toho táhneš tolik? Navíc, já všechno mám."

„Není toho tolik, to se ti jenom zdá. A zeleninový salát se vždycky hodí!" podívám se jeho směrem a usměju se.

„To máš jenom zeleninu? Žádný chipsy pro Archieho?" Hodí po mě smutný oči a naoko fňukne.

„Ne, když budeš jíst chipsy, utečou ti svaly." Přece mu neřeknu, že jsem vzala hned dvoje a ještě moje oblíbené slané preclíčky.

„Tobě se líbí moje svaly Kylie? Tak to si sundám triko, abys viděla, že ještě žádný neutekly." Provokuje mě cestou na terasu, kde už je vše nachystané na grilování.

„Neprovokuj, nebo se otočím, odjedu a budeš grilovat sám." Pohrozím, i když bych ho zase ráda viděla bez trika. Co si pamatuju z té noci, kdy jsme ... no zkrátka z té noci, moc mu to slušelo. A mně se vždycky líbili svalovci. Nesmělo těch svalů být moc, ale tak hezky vypracovaný tělo bylo super. A to on měl. Ještě když si představím ty jeho ruce na mém těle ...

„Kylie, copak je tohle ty lhářko?" Vytrhává mě z myšlenek stojící ve dveřích na terasu a v ruce držící chipsy i preclíčky.

„To byl bonus k té zelenině" směju se a beru mu jedny preclíčky.

„Pojď už grilovat, mám docela hlad!"

A tak jde grilovat. Musím uznat, že ten gril, co si koupil je sice velký, ale perfektní. Maso z něj je mňamózní. Popíjíme víno a je nám fain. Teda mě určitě.

„Pověz mi něco o sobě Archie."

„A co bys chtěla vědět?" otočí se ke mně a upije vína.

„Všechno, nic o tobě nevím." Řeknu po pravdě, protože to tak je. Vím jen, že je z NY.

„Takže," zhluboka se nadechne „ vyrůstal jsem v Brooklynu. Naši tam žijí dodnes, máma je doktorka a táta profesor na střední. Mladší brácha se odstěhoval do Chicaga, je ženatý a čekají druhý. Když jsem začal chodit v prváku na univerzitě na praxi do Timesů, potkal jsem Williho. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, že je to syn majitele. Dělali jsme různé kraviny, jak v novinách, tak po večerech. Byli jsme nerozlučná dvojka a zůstali tak dodneška. Než mě teda poslal sem."

„A co ženský? Proč si se ještě neoženil? Willi je ženatý, že jo?"

„O ženských ne Kylie, byli jsme prostě s Willim jeden čas trošku víc divoký. A s žádnou mi to pořádně neklapalo. Když si vzal Willi před dvěma lety Holly, byl jsem najednou sám a docela mi to vadilo. Jenže jak říkává moje máma, lásku najdeš, když jí nehledáš."

„A co ty?" podívá se na mě.

„Vždyť to víš Archie. Měsíc po mých osmnáctinách se naši zabili a já zůstala sama. Zhroutil se mi celý svět. Tehdy se mě ujala Debra a tak se stala mojí druhou mámou. Se vším mi tehdy pomohla, s barem, univerzitou. Nevím, kde bych byla, kdyby jí nebylo... No a s chlapama to to je kapitola sama pro sebe. Neměla jsem štěstí, tak bych to asi řekla."

„Půjdeme spát." Otočí se na mě po chvíli ticha. A já souhlasím.