NOLA ✔

37.

Kylie

Nevím, co se to děje. Najednou mám pocit, jako bych skákala bungee jumping. Žaludek až v krku a srdce mi tluče jako o život. Slyším ho, zcela zřetelně, to jeho buch-buch-buch. Mám sucho v puse, chci napít. Pomalu otevírám oči, to už mi nějaká žena dává pít. Já jsem to řekla nahlas? Rozhlížím se kolem sebe. Jsem v nemocnici, na posteli a kolem mě stojí tři lidi. Doktor, sestřička, co mi dávala napít a ještě jeden muž. Osloví mě, ale já ho vůbec neznám. Ten hlas je mi povědomý, ale obličej mi nic neříká.

„Kdo jste?"

„To je váš přítel Kylie." Odpoví doktor a jo, ten hlas taky poznávám. To je určitě ten, co mi dával tu podivnou věc na hruď a říkal, že na jeho službě nikdo umírat nebude. Potom se otočí k tomu muži a říká cosi o dočasné ztrátě paměti. Ještě něco zkontroluje, zapíše a se sestrou odchází pryč. Zůstala jsem tady s tím člověkem, co má být můj přítel. Vždyť ani nevím, jak se jmenuje? A proč na mě pořád tak kouká? Přisunul si židli, sednul na ní a chce mě vzít za ruku. Ucuknu.

„Promiňte, ale chci být sama."

„Kylie ... dobře, půjdu, ale prosím, neodháněj mě, jen proto, že si nevzpomínáš." Smutně se na mě podívá a mě je ho i líto.

„Jak se jme ..." chci se zeptat, ale skočí mi do řeči.

„Archie, jsem Archie, Kylie."

Odejde a já zůstávám sama. V hlavě mi běhá milion otázek, na které tam někde jsou i odpovědi, jen je najít. Zkouším si něco vybavit, ale nejde to.

„Nesu vám večeři, zvládnete se najíst sama?" zeptá se mě sestra, ta, která už tu byla.

„Asi ano. Sestři? Ten muž, co tu byl, ten Archie. Doktor říkal, že je to můj přítel, ale já si na něj vůbec nevzpomínám, poznávám jen jeho hlas." Pronesu smutně a to donutí sestru sednout na mou postel. Vezme mě za ruku a pohlédne do očí.

„Je tu s vámi každý den. Musíme ho vyhánět, jinak by tady i spal." Zasměje se. „ Celou tu dobu vám povídá, pouští písničky, nebo jenom drží za ruku. Dejte mu šanci, určitě si vzpomenete. Víte co, přinesu vám blok a tužku. Když si na něco vzpomenete, zapište to. Pak se ho na to můžete zeptat. Nebojte se, to bude dobrý."

„Díky sestři."

Než jsem stihla sníst večeři, donesla mi blok a tužku. Položila jsem je na noční stolek, až si na něco vzpomenu, určitě to tam napíšu. Jen mám strach, aby bylo co psát. Večer mě ještě přichází zkontrolovat doktor a seznamuje mě s tím, na která vyšetření zítra půjdu. Na mojí otázku, zda je normální mluvit, nevědět, cítit se zmateně, nic si nepamatovat a spoustu dalšího, odpovídá, že to je u každého pacienta individuální. Někdo prý nemluví týdny, někdo hned, někdo si pamatuje všechno, někdo si na dobu před, nikdy nevzpomene a tak dál. Já jsem byla v komatu chvíli, tak prý mám velkou naději, že se mi paměť vrátí. Kéž by.

***

Ráno jen co otevřu oči a zorientuju se, beru do ruky blok a píšu pár věcí, co mě napadly. A taky kreslím jednu podivnou motanici, vypadá to jako kytka a v jednom tom obloučku je písmeno K. Vypadalo by to docela hezky jako tetování. Musím se nad tím pousmát, ještě nejsem ani 24 hodin znova na světě a myslím na tetování. Až přijde Archie, poprosím ho, aby mi donesl nějaké moje věci. Třeba má můj laptop, nebo mobil. Potřebuji o sobě něco zjistit.

Po snídani mě vezou na vyšetření. Na chodbě ještě zahlédnu Archieho, ale stačíme si jen vyměnit úsměvy. Jde na můj pokoj, kde bude nejspíš čekat, až se vrátím. Nejspíš? Určitě, vždyť je to můj přítel. Musím si na to zvyknout, nebo ještě líp vzpomenout! Musím mu dát šanci, jak říkala sestřička.