NOLA ✔

45.

Kylie

Sedím za stolem v mojí pracovně a hledím na monitor počítač, kde se mi právě zobrazil výpis mého účtu. První čeho si všimnu, je nové připsání velké částky. Přistála mi tam částka za dům. Hlavně že jsem Archiemu říkala, že žádné peníze nechci. Zakroutím hlavou a dám se do otevírání pošty, kterou jsem tak nějak zapomněla otevřít, za celou tu dobu, co jsem doma. Samé výpisy, potvrzení o zaplacení, pár upomínek, ty dám zvlášť a pak jen reklamní nabídky. Obálky vyhazuji a zbytek rovnám, abych to mohla roztřídit. Pořádek v papírech je důležitý, to mě učil už táta. Vytáhnu ze skříně tlusté složky a jednotlivé listy třídím tam, kam patří. Až na jeden. Potvrzení o zaplacení čehosi v nemocnici v Montgomery? Kouknu, kdy že jsem to měla zaplatit, ale datum, který vidím, mi nic neřekne. Nalistuji tedy příslušný den v kalendáři a celá ztuhnu. Tohle jsem přeci nemohla platit, když jsem byla mimo? Je to úterý, to jsem ležela v kómatu. Rychle tedy ještě shlédnu jméno a číslo účtu, zda se nejedná o chybu, ale jméno je moje a číslo účtu je mi povědomé, hlavně to poslední trojčíslí. Začínám mít tušení, které se potvrdí, když kouknu na číslo účtu, ze kterého mi poslal Archie peníze za dům. Jasně, Archie za mě platil něco v nemocnici, z jeho konta, ale pak nechápu, proč přišlo potvrzení mě?

„Zlato, můžeš prosím na chvíli za mnou?" Houknu směrem k obýváku, kde se rozvaluje u televize.

„Copak se děje?" Zeptá se, jen co vkročí do dveří pracovny.

„Ty jsi za mě něco platil v nemocnici? A proč jsi platil dům, říkala jsem ti, že žádné peníze nechci!" Otočím se v křesle na něj a čekám na odpověď.

„Nemocnici jsem platil proto, že jsem chtěl, abys měla tu nejlepší péči, co byla možná. A dům jsem platil proto, že byla podepsaná smlouva, která se musela dodržet a taky jsem ti řekl, že zadarmo ho nechci. Nezlob se, ale ty peníze ti patří."

„Archie," povzdechnu si a promnu spánky, „asi bys měl něco vědět."

Vidím, jak v něm hrklo, ale kdy jindy mu mám říct, že jsem milionářka? Tak blbě to zní a ještě blběji se to říká. Brrr. Musím s kůží na trh, chtě nechtě.

„Kylie?" Zvedne tázavě obočí a já cítím to napětí, co v něm každou vteřinou roste.

„Asi si radši sedni sem za mnou."

Jen co dosedne a obejme mě svou velkou tlapou kolem pasu, chytím jí, propletu prsty a vlídně se na něj usměju.

„Neboj a sleduj."

Pomalu najedu na celkovou sumu na účtu a hlasitě vydechnu: „Tak, teď už to víš."

Cukne sebou, hlavu otočí ke mně, zakroutí s ní a zklamaně si povzdechne.

„Jak tě teď mám udělat šťastnou Kylie?"

„Archie, myslíš si, že mě tohle dělá šťastnou?" Ukážu na monitor, kde se v celé své kráse skví sedmimístné číslo. „Tohle mě dělá tak maximálně bezstarostnou, ale ne šťastnou! Tou mě děláš ty, každý okamžik, kdy jsme spolu. Stačíš mi jen ty!" Beru jeho hlavu do dlaní, aby se ty modro-zelené oči dívaly do těch mých. Potřebuji, aby pochopil, že to myslím smrtelně vážně. „Archie, mě na těch penězích nezáleží, většina je po Debře a věř, že bych tady raději měla živou Debru, než její prachy na účtě! Nic to neznamená, já tě miluju Archie!"

„Promiň, musím to rozdejchat Kylie." Zvedne se a odchází.

„Vrátíš se?" Koukám se slzama v očích ke dveřím, kde se teď zastavil, otočil, popošel zpátky ke mně a dal mi pusu na čelo. Nikdy by mě nenapadlo, že by ty peníze mohly být takový problém.