NOLA ✔

25.

Kylie

Jen co v pondělí dosednu do křesla, zvoní mi telefon a zároveň ke mně přichází Archie.

„Moment" řeknu Archieho směrem a zvednu telefon.

„Stevene? To snad ne! Kde? To je jasný ... Jo, můžeš se spolehnout. Díky Stevene." Položím telefon a za udiveného výrazu Archieho vystřelím z kanceláře. Co nejrychleji přecházím redakci až úplně na konec.

„Krimi!" zakřičím zhruba v polovině. Než k nim dojdu, jsou všichni z této rubriky pohromadě.

„Právě našli ve Fort Macomb zavražděného syna starosty, Maurice Landori. Tio, Zede, okamžitě na místo, víte, co máte dělat. Jasmine, dej to na webovky a aktualizuj při každé nové zprávě. Ella s Benem, tradiční kolečko policie, doktor, starosta, tady hodně opatrně, ale snažte se vyzvědět co nejvíc. Jak víme, Maurice byl před časem zapletený s drogovým gangem. Zjistěte, zda mu někdo nevyhrožoval, co ta jeho Evie, se kterou to táhnul, prostě všechno. Miku, máš to na starost. Chci každou hodinu zprávu. A buďte opatrní! Díky."

Otáčím se a jdu zpět do kanceláře, kde na mě čeká Archie s Willim. Dosednu do křesla a hlasitě si oddechnu.

„Kylie, co se děje?" zeptají se téměř synchronně.

„Starostovi zabili syna. Další vražda v NOLE. Ale vše je zařízený, už se na tom maká."

„Vražda?" Zeptá se Willi kulící na mě oči.

„Vy nemáte v NY vraždy? Jsi v NOLE, tady jsou vraždy na denním pořádku. Bohužel patříme na špici kriminality. Jen je to teď horší, že je to právě starostův syn. Byl to fain kluk, než začal s drogama ... A co vy, co jste chtěli?" Zadívám se z okna, pozorujíc zrovna projíždějící parník.

„Probereme něco okolo novin." Podívá se na mě Willi a začne nám oběma sdělovat, co má na srdci. Samé bla, bla, bla.

Po téměř hodině, kdy se probíralo snad i jakou barvou propisky budeme psát, odcházím k sobě.

„Kylie, chtěl bych, abys věděla, že jsem rád, že jsi tu zůstala."

Otočím se od stolu, ke kterému jsem stačila dojít a koukám na Willa. Ani jsem si nevšimla, že jde za mnou.

„Jak zůstala?" Zvednu tázavě obočí.

„No, nezačali jste s Archiem zrovna nejlíp a já jsem rád, že sis tu výpověď rozmyslela. Stejně bych ti jí musel schválit já a to bych neudělal. Jsem prostě rád, že jsi tady." Usměje se na mě, ale mě ten úsměv zrovna zamrzl na rtech.

„Jak to víš? On ti to řekl?" dám ruce v bok a zvýším na něj hlas.

„Jsme nejlepší kámoši, tak jsem to z něj vytáhl. Vždycky jsme se jeden druhému svěřovali. Ale fakt jsem rád, že jsi tu. A na Archieho se nezlob, já mu neřekl tvoje jméno, tak v tom baru ani nemohl vědět, že jsi to ty. Šíleně mi za to vynadal."

Snažím se v poklidu dýchat, což samozřejmě nejde. Vře to ve mně o 106, bublá, rudnu a tak i ta nejklidnější sopka jednou bouchne ... Píchnu ho prstem do hrudě a pak už jen zmateně mávám rukama jak regulovčík na křižovatce.

„To ho z ničeho neomlouvá, porušil pravidlo číslo 3. Už vás mám po krk, jak pořád něco řešíte a neberete ohledy na druhý. Neměl se to nikdo dozvědět! Ublížili jste mi. Víš co Willi, jedu pryč, mám toho dost. Klidně mi napiš áčka, nebo mě rovnou vyhoď, mě už je to jedno. Chci mít klid."