NOLA ✔

33.

Archie

Včera jsme vše sbalili a připravili, abychom dnes mohli brzy vyrazit na cestu zpět do NOLY. Úderem sedmé vyrážíme. Naposledy obejdeme chatu, zda je vše zavřené a když zjistíme, že je vše v pořádku, s klidným srdcem nasedáme do auta a dáváme se na cestu. Dohodli jsme se, že se zhruba v polovině cesty vystřídáme v řízení, abychom byli co nejdřív doma. Sedím na místě spolujezdce a pozoruji Kylie při řízení. Drobná ženská ve velkým autě.

„Kylie, proč máš tak velký auto" nedá mi to se nezeptat.

„To je jednoduchá odpověď Archie, prostě se mi líbí. Vždycky jsem tohle auto chtěla. A navíc vozím do baru zásoby a to bych v malém autě neodvezla. Tohle je vyšší, velký a já se v něm cítím bezpečně. Tak jako s tebou." Usměje se a na chvíli položí ruku na mojí nohu. Já ji tou svojí přikryju a úsměv jí opětuji.

„Jsem rád, že tě mám Kylie. Ani nevíš, jaký jsem měl strach, když jsem v úterý čekal na té terase."

„Já se taky bála Archie."

Cesta utíká v pohodě, máme štěstí, že provoz ještě není tak hustý a z Atlanty je na dálnici klid a mír. Zastavujeme jen v nejnutnějším případě a tak jsme chvíli po poledni v Montgomery. Kylie zastavuje u nějakého bistra, kam si chceme zajít na jídlo. Necháváme auto na parkovišti a ruku v ruce se vydáváme dovnitř, kde si objednáváme oběd. Po dojedení vcelku dobrého jídla si každý ještě odskočíme. Jsem rychlejší, čekám u auta a nelibě sleduji jakousi bandu idiotů, co se dohadují o nějaký kravině kousek od vchodu. Kylie to trvá docela dlouho a ta banda ne a ne zmizet. Začíná to mezi nimi vřít, pár se jich pere a dva, asi největší rivalové stojí proti sobě a čekají bůhví na co. Konečně vidím Kylie a jsem rád, že odtud brzy vypadneme. Nemám tyhle pouliční gangy rád, NY jich byl plnej. Otáčím se k autu a chci nastoupit. Periferně zahlídnu dvě rychle přijíždějící auta a donutí mě to otočit se zpět. Pak to nabere rychlý spád. Z těch aut vyskáčou další idioti a pouštějí se do těch, co už tam byli. Všichni se mlátí a najednou se ozvou dva výstřely. Krve by se ve mně nedořezali. Okamžitě se dávají na útěk, ti co přijeli, zase v rychlosti odjíždí a na zemi zůstávají dvě těla. Nějaký chlápek a ne, Bože ne, Kylie! Běžím k ní, klekám na zem a snažím se zjistit, jestli dýchá.

„Kylie, ne, to mi nemůžeš udělat, Kylie prosím, podívej se na mě! Slyšíš? Kylie, otevři oči!" Zmatkuju a mé oči zaplavují slzy. Slyším, jak za mnou někdo volá záchranku a taky to, že ten chlápek je mrtvý. Kylie teče krev z hlavy a má střelnou ránu někde na boku, protože i tam je celá od krve. Snažím se na to místo tlačit, ale nevím, zda je to vůbec něco platný. Měl bych znát první pomoc, ale teď jsem momentálně úplně mimo a nevím ani jak se jmenuju.

„Kylie, slyšíš mě? Otevři oči, prosím zlato, otevři je, buď tu se mnou. Prosím!" Skláním se nad Kylie a slyším její slaboučké dýchání. V dálce houká siréna a já doufám, že už jede sem, pro moji lásku. Nemůžu jí ztratit, ne teď, když vím, co pro ní znamenám a co znamená ona pro mě.

„Archie" ozve se slabý hlásek, spíš chrčení, ale jsem tak blízko, že to slyším.

„Zlato, jsem tady s tebou, bude to dobrý" kouknu se na ní a vidím, že se snaží pohybovat rty. Něco říká, ale už jí není vůbec rozumět. Skloním se úplně nad její ústa a snažím se zachytit co nejvíc z toho neslyšitelného povídání. Zní to jako nějaký kód nebo co. Kc24nola. Nevím, co to je, co to znamená, ale já na to přijdu. To už mě odstrkuje doktor ze sanitky, co právě přijela. Nějaká starší ženská mě bere kolem ramen a říká, že to bude dobrý. Jak to kurva může vědět?! Po chvíli nakládají Kylie do sanitky a vezou do nemocnice. Ta žena, se jich zeptá, do které a když jí řeknou že do Jackson Hospital, pokýve hlavou.

„Pojďte, vezmu vás do té nemocnice. Určitě se tady nevyznáte." Poplácá mě po rameni a táhne ke svému autu.

„Paní, já ...."

„Liza, pojďte."

„Lizo, promiňte, ale já musím jet svým autem."

„Který je vaše, vezmu vás tam a pak se pro to svoje vrátím. Byla jsem tady stejně jenom za dcerou. Bydlím poblíž nemocnice, nebude to problém. Hned vedle je motel, pokud budete potřebovat."

„Tak fain" souhlasně kývnu a jdeme k autu. Liza si sedá za volant, prý tam budeme takhle rychleji. Nic nenamítám, stejně musím pořád myslet na Kylie. Ani jsem se pořádně neusadil a stavíme před nemocnicí. Rozhlížím se kolem dokola, ale to už mě Liza táhne k jedněm velikým dveřím. Chodbou doprava a pak už stojíme na recepci Emergency.

Sestřička je vcelku příjemná, ale stejně mi nemůže dát zatím žádné informace, protože je Kylie na sále. Sklesle se jdu posadit na židli, na druhé straně a čekám. Liza ke mně přijde a podává kafe s nějakou vizitkou.

„Kousek od nemocnice je motel. Tady je jeho vizitka, budete tam mít zamluvený pokoj. Můj syn se o vás postará. Všechno máte napsaný na druhý straně. I můj telefon, kdybyste něco potřeboval. Teď se držte a věřte, že vaše paní bude v pořádku!"

„Díky Lizo. Ani nevím, jak vám mám poděkovat ..." Mírně se na ní usměju a ona mě zase poplácá po rameni.

„Není zač." Otáčí se a odchází. Já pokládám kafe vedle sebe a hlava mi padá do dlaní. Prsty zajedou do vlasů a v hlavě se na malý okamžik mihne slovní spojení - vaše paní. Z myšlenek mě vyruší sestřička a já vylítnu, div jí neporazím.

„Potřebovala bych číslo zdravotního pojištění vaší paní."

„Přítelkyně" zašeptám a pomalu odcházím na parkoviště do auta pro Kyliinu kabelku. Měla by tam mít takovou malou taštičku, v které nosí všechny doklady. Jednou to měla vysypané na stole a něco hledala. Vzpomínám, jak jsem se jí smál, kolik toho v kabelce tahá. Má jí pak těžkou, jako by přenášela cihly.

Usedám zpátky na stejnou židli a lovím potřebný doklad. Je přesně tam, kde jsem myslel, že bude. Nesu ho sestře, ta zadá číslo do počítače a ptá se na moje jméno.

„ Archie Harrigan, proč?"

„Tak je to v pořádku, slečna Clowers vás tady má uvedeného na prvním místě, u poskytování informací o jejím zdravotním stavu." Usměje se na mě, podává kartičku a posílá zpátky čekat.

Minuty se vlečou a já si zoufám čím dál víc. Proč zrovna Kylie? Proč? Vstávám a pochoduji po dlouhé chodbě sem a tam. Nesnáším čekání! Na druhé straně chodby se po chvíli otevírají dveře a vchází doktor, který může být snad jen o dva, tři roky starší než já. Zastavuje se u pultíku sestřičky, ta mu nejdřív něco řekne a pak kývne mým směrem. Přidám do kroku a za chvíli stojíme proti sobě.

„Pan Harrigan?" Zeptá se a podává mi ruku. „Jsem doktor Roy Hale a operoval jsem vaší přítelkyni. Střela do boku nezasáhla žádné životně důležité orgány. Byl to čistý průstřel měkkými tkáněmi. Ale starosti mi spíš dělá hlava. Z venku je v naprostém pořádku, jen pár malých škrábanců, jak na něco upadla, ale vevnitř máme nejspíš problém. Uděláme neurologické vyšetření, laboratorní, CT nebo MR, biochemické ukazatele, případně i další speciální vyšetření, abychom věděli, o co se jedná. Zatím můžeme potvrdit jen otřes mozku. Bohužel měla zástavu srdce a zhruba pět minut jsme jí museli oživovat. Teď je při vědomí, dýchá sama, vše v normě, jen ta hlava. Dokonce nám řekla, že ještě není čas. Moment..." Koukne na pípající pager, na mě. „Musím jít." A zmizí. Pevně věřím, že se nestalo něco s Kylie. Sedám zase na židli a opět se nořím do svého zoufání. Prsty poklepávám do svých stehen, nohy podupávají do podlahy a celé to klapání se rozléhá osamělou chodbou.

Neuběhne ani deset minut a doktor jde zase za mnou. Tuším, že nenese dobré zprávy. Bože!

„Pane Harrigan, je mi líto, ale vaše přítelkyně měla opět zástavu. Podařilo se nám jí nahodit, ale upadla do bezvědomí. Naštěstí sama dýchá a srdeční akce je v normě. Po vyšetření hlavy bude převezena na jednotku intenzivní péče. Teď vás za ní nemůžu pustit, přijďte zítra. Nechte sestře na sebe kontakt, a pokud by se cokoli dělo, zavolá vám. A počítejte s tím, že si s Vámi bude chtít promluvit policie."