NOLA ✔

11.

Archie

„Mám jít zase napřed?" Pohlídnu na Kylie koutkem oka, protože se už nemůžu dočkat, jak to bude v domě vypadat. Zvenku je úžasný.
„Jestli ti to nevadí, půjdu s tebou."
„Proč by mi to mělo vadit, je to stále tvůj dům." Zasměju se a lezu z auta.
Jen co otevřeme dveře, pošle mě Kylie na prohlídku a sama jde ven na terasu, kde usedá do křesílka.
Dávám si na čas, ale musím prolézt všechno. Každičký kout domu, garáž i projít zahradu.

„Tak co, povídej" pobídne mě, když konečně usedám do křesílka vedle ní.
„Já ti nevím. Líbí se mi oba domy. Ten první je víc reprezentativní, tenhle víc rodinný. Tady si dokážu představit, jak se svalím po práci sem do křesla, kolem mě běhají děti, manželka se ke mně naklání pro pusu..." otáčím se směrem ke Kylie a vidím v jejích očích smutek a slzy, co se koulejí po tvářích dolů. V tu chvíli mi to došlo.
„Promiň, neměl jsem mluvit o dětech..." chytnu jí za ruku a palcem přejíždím po kloubech.
„To je v pořádku, jen mě před chvílí napadlo to samý... Už jsem jí mohla chovat v náručí."
„Pojď ke mně," kleknu vedle ní a nabízím svou náruč. Ochotně se mi do ní schoulí a pláče na rameno.
„Měla to být holčička, přišla jsem o ní v šestnáctém týdnu. Bojím se, že už nikdy nebudu moct mít děti. A já je tolik chtěla." Vzlyká dál.
O těhotenství toho moc nevím, žádné jsem nezažil, akorát když byla máma těhotná s bráchou, ale to mi byli tři roky. Nevím, co říct, snad jen, že určitě bude mít kopu dětí? Ale to je takové, no, otřepaná fráze, kterou stejně nikdo nebere vážně. Co já vím, co bude. Tak raději nic neříkám a o to víc jí tisknu k sobě a konejším.
Dvacet, třicet minut pláče a potom se beze slova zvedne a jde dovnitř.
„Můžeme jet?" zeptá se stojící u hlavních dveří.
Zvednu se z křesla, zavřu terasu a jdu poslušně do auta.

„Budu řídit Kylie." Oznamuju a ona ani neprotestuje. Sedne si na místo spolujezdce a nechá se odvést domů.

***

Po týdnu se v práci objevil Carl.

„Kde je ta holka moje bohatá?" huláká ve vedlejší kanceláři, což se nedá přeslechnout.
Jdu tedy k našim spojovacím dveřím, ale Carl měl očividně stejný nápad, protože do sebe narážíme.

„Jejda, to je šťastnej den" naculuje se, „ani jsem nedoufal, že se mi někdy přitiskneš na mojí mužnou hruď."

„No, jestli tě jenom tohle udělalo šťastným, začnu věřit, že jsi to udělal schválně Carle!" Odpovím mu stejně laškovným tónem.

„Kde se courá ten diblík od vedle?"

„Kylie musela do terénu. Potřebuješ něco důležitého? Měla by se tak za dvě hodinky vrátit." Říkám cestou ke stolu, kde mu nabízím místo.

„Ne, nic důležitého, jel jsem okolo a říkal si, že jí vytáhnu na oběd. Ale když tu není, probereme tvoje záležitosti. Čas koukám máš. Tak co domy, líbí se ti nějaký?" Vytahuje z aktovky desky s papírama a čeká, co odpovím.

„Nevím, který vybrat, bude záležet na ceně, ale domy jsou úžasný oba dva. Zatím mírně vyhrává ten na periferii. Už Kylie stanovila ceny?"

„Kdyby o tom měla rozhodovat Kylie, tak je prodá každý za dolar. Takže jsem nechal udělat odhady a ty jí ukázal. Nakonec jsme se dohodli na nějakých částkách, jenže Kylie o peníze nejde, tak je to těžký."

Bere do ruky tužku a píše částky na papír, který pomalu sune přede mě.

„Co? To je nějak málo? Nezapomněl jsi připsat jednu nulu? Za tohle jsem prodával byt v NY a byl to krcálek skoro stejný jak tahle kancelář." Překvapeně hledím na Carla, který jen kroutí hlavou.

„Říkal jsem, že s Kylie je to těžký. Nechce na nich vydělat, chce se jich zbavit. Cena je pevně daná. Tak bereš nějaký, nebo chceš ukázat i jiný?"

„Jo, beru ten..." nemůžu se rozhodnout. Centrum? Periferie? Kde se mi líbilo víc? Kde se líbilo víc Kylie?

„Beru ten na periferii. Do kdy mám zaplatit?" Upřu svůj zrak na druhou stranu stolu a vidím velké bílé zuby v úsměvu černého Carla.

„Sepíši papíry a zítra ti je sem můžu hodit. Potom už bude záležet jenom na tobě. Zákonná lhůta na zaplacení je měsíc. Doufám, že tu zítra Kylie bude. Musíme vyřešit i ten druhý dům."

„Zítra už tu určitě bude. Carle? Ptal jsem se Kylie, proč se nepřestěhuje ona do toho domu v centru. Viděl jsi, kde bydlí? Nechceš jí to nabídnout, na tebe možná dá?" Prosím Carla, protože se přeci jenom znají déle. A Kylie by měla daleko lepší bydlení. Neříkám, že její dům je katastrofa, ale myslím, že zažil už daleko lepší časy.

„Chlape, já tě asi miluju! Nejdřív mně tiskneš na svojí svalnatou hruď a teď máš ještě geniální nápad!" Ukáže na mě prstem, zazubí se a pošle vzdušný polibek.

„Carle, nepřeháněj! Beztak máš na každém prstě dva chlapy a ty tu budeš slintat po mně?

Jeho humor mě začíná bavit.

„Do mých cukroušků se nepleť. Ty, hlídej Kylie!"

Zvedá se, jde ke dveřím a tam se ještě s úsměvem otočí.

„Zítra mě čekej a neboj, s Kylie to dopadne! Papa Archie."

S Kylie to dopadne, to jako že dopadne ten dům, že jí přesvědčí, nebo že to dopadne mezi námi? Proč to musí vyznít tak nejasně?