NOLA ✔

18.

Kylie

Sedím na hřbitově u hrobu Debry a už jí tři hodiny vyprávím, co všechno jsem od její smrti stačila pokazit. Vyprávím jí o Archiem, všechno, od našeho seznámení v baru, až po páteční incident na balkoně. Nevím, jestli doufám v odpověď, rozhřešení, ale pomáhá mi to. Debra byla vždycky člověk, kterému jsem mohla říct úplně všechno. Jí a Taryn. Každá měla jiný pohled na věc, ale v tom hlavním se shodovaly. Teď jsem cítila potřebu to Debře říct, když už jsem to řekla Taryn, proč né i jí? Co na tom, že je mrtvá? Obě jsme věřily na život po smrti a tak doufám, věřím, že je teď tady se mnou a poslouchá má trápení. A že toho je. Ani za ty tři hodiny jsem nestihla říct všechno, co mám na srdci. Ale je večer a já bych měla jít domů. Zítra v práci budu muset mluvit s Archiem. Od pátečního rána na balkoně jsem s ním nemluvila. Poté, co jsme se objímali, mi dal pusu na čelo, pohladil po vlasech a zmizel. Byla jsem za to ráda, protože jak se můj mozek, nebo co to v tý hlavě mám, jak správně podotkla Taryn, začal vzpamatovávat, cítila jsem se příšerně. Fyzicky mi bylo báječně. Byla jsem uvolněná, vyrovnaná, stres byl pryč, ale psychicky jsem byla jako shnilej, kyselej citron. Chtěla jsem jít domů, ale měla jsem tolik práce, že to nebylo možné. Odebrala jsem se tedy do kanceláře a prvního, čeho jsem si všimla, byla vytažená poslední žaluzie u okna. Tu, kterou Archie nedávno natočil a občas se na mě díval. Myslel si, že o tom nevím, ale věděla jsem to. A přiznávám, i já ho kolikrát sledovala. Takže teď pokročil o level výš a vytáhl jí celou. Seděla jsem za stolem a snažila se soustředit na práci. Moc to nešlo, ale přesto jsem udělala vše, co jsem měla a stihla i něco navíc. Občas mi pohled sklouznul do vedlejší kanceláře a párkrát jsem se potkala s tím Archieho. Mile se usmál a vrátil oči ke svému počítači a práci. Byla jsem ráda, že jsme se ten den již nebavili. Nevím, co bych řekla, nejspíš zase nějakou blbost. Stačily ty pohledy a cítila jsem se provinile.
A provinile se cítím ještě teď. A to je neděle večer. Sedím na terase a přemýšlím, jak zítra přežiju poradu a vlastně celý den. Nerada bych s ním zůstala sama. Já ho od sebe odháním a pak stačí chvilka, když je můj mozek na krátký dovolený a stane se to, co na balkoně. Vyčítám si to už tři dny. Cítila jsem, že je vzrušený, viděla jsem to v jeho očích. Zase byly takové chtivé, divoké. Vyprovokovala jsem ho, on mi vyhověl a já, já ho nechala trápit. Po kolikáté už? Kdybych mu to udělala rukou, byl by ....
A spát, tohle nemá cenu. Podlehla bych, vím, to! Chci to!


***

Ráno jedu bočním výtahem, abych se vyhnula co nejvíc lidem. Nemám náladu, mám strach. Jen co vkročím do kanceláře, čeká mě šok. Všechny žaluzie jsou vytažené, tak, jako to bývalo za dob Debry. Pomalu a s očima přišpendlenýma na tom staro-novým výhledu do vedlejší kanceláře jdu ke svému stolu a usedám do křesla. Co ho to napadlo, nebo kdo mu to vůbec řekl, že jsme to tady takhle měly? Bohužel já s tím nic neudělám, žaluzie se ovládají z jeho strany. Musím to vzít jako holý fakt a nenechat se vyprovokovat. Pouštím se tedy do práce. Po chvíli slyším klapnutí dveří a vnímám pohyb po své levé straně. Má hlava se automaticky natočí tím směrem a oči sledují přicházejícího Archieho. Pohlédne na mě a usměje se na pozdrav. Udělám totéž a rychle hlavu otočím zpět k práci. Za chvíli je porada, na kterou dodělávám poslední podklady.
„Dobré ráno Kylie, můžeš prosím na minutku?" ptá se Archie ode dveří a čeká, až se zvednu a projdu k němu.
Usedám na židli a čekám, co bude. Chce probírat pátek, nebo ...
„Volal mi Willi, za tři týdny přijede a poslal nějaké úkoly, které musíme udělat. Mail ti přepošlu a byl bych rád, kdyby sis vzala na starost hlavní poradu. Nevím, jak to tady chodilo a hlavně v NY jsme nic takového neměli. Nevadí ti to Kylie?"
„Cože?" zeptám se místo odpovědi, protože mi spadl kámen ze srdce, že se nechce bavit o pátku a tak jsem nevnímala, co říká.
„Jestli si vezmeš na starost hlavní poradu, až přijede Willi?" opakuje svojí prosbu.
„Jo, to není problém. A kdy má přijet?" zvednu oči od desky stolu, na kterou jsem se dosud soustředila a vidím, jak mu koutky úst mírně cukají.
„Přijede za tři týdny. Jsi v pořádku Kylie?"
„V rámci možností" přiznám a zvedám se k odchodu.
„Už jdeš?" Zadívá se na mě s povytaženým obočím, rozvalený ve svém pracovním křesle.
To si jako myslí, že tu budu sedět a škvařit se ve vlastní šťávě? Stačí, že vytáhl ty žaluzie. To bude den.
„Je porada." Naposled se na něj podívám a mizím vedle. Zavřu dveře a opřu se o ně. Vzápětí mi ale dojde, že mě vidí a tak přejdu ke stolu, kde si vezmu věci na poradu a jdu se radit.