NOLA ✔

5.

Kylie

Jen co se za ním zavřely dveře, spadla moje hlava na stůl. To snad není pravda! Proč je to zrovna on. Proč? I přes ten báječný sex jsem doufala, že ho už nikdy nepotkám. Ujišťovala jsem se, jak je NOLA velká a teď? Teď sedí vedle v kanceláři a je to můj nový šéf. Šéf, se kterým jsem se vyspala. Zvednu se z křesla a jdu na balkon, který se táhne přes celý vnější roh mé kanceláře. Jen co překročím práh, nasaju do plic svěží vzduch, který je cítit Mississippi. Usedám do křesílka, zavřu oči a zaposlouchám se do šumu velkoměsta. Nevnímám čas, jelikož mé myšlenky běhají rychlostí blesku sem a tam. Musíme si stanovit pravidla. Jasně daná pravidla, kterých se budeme držet.

„Kylie, už je čas." Ozve se za mnou a já sebou polekaně trhnu, protože jsem neslyšela otevřít dveře. No, ale vždyť já je ani nezavřela.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat. Jen je na ..."

„V pořádku, nic se neděje. Jdeme na to." Vstanu a usměju se do jeho rozpačité tváře.

„Fain, jdeme tedy oznámit celé redakci, kdo že je ten nový šéf." Vydechnu těsně před otevřením dveří.

„Vážení, chvilku pozornosti prosím!" zvolám do prostoru kousek od dveří mé kanceláře. Šum ustává a oči všech se upírají naším směrem.

„Děkuji. Všichni jistě víte, jaká nemilá věc nás potkala. Proto mi nejdřív dovolte, abych vám všem, jak tu teď jste z celého srdce poděkovala. Díky za vaši práci, odhodlání, důvěru, lásku a v neposlední řadě za vaši víru. Víru v nás, jako celek, ale i za víru ve vás samotné. Všichni víte, že jeden zmůže málo, ale když nás bude víc, zmůžeme všechno. Debra si vás všech moc vážila a ač jste to třeba tak někteří nebraly, za každého by dala ruku do ohně a za každého se v případě nouze bila jako lvice. Vím, že vám chybí stejně jako mě. Bohužel, život jde dál. Něco končí, něco začíná. Takže ještě jednou velké díky za Debru, která měla oči všude, uši věčně nastražené a srdce doširoka otevřené... A teď už vám představím toho sexy chlapa, co stojí vedle mě. Ne, není to model do fashion rubriky, ač tak vypadá, Judy necul se, je to náš nový šéf pan Archie Harrigan. Který k nám přišel, ... no přišel. To je vlastně jedno odkud. Teď je tady a já doufám, že budeme stále tím skvělým týmem, co jsme a on nám bude skvělým šéfem, protože my si skvělého šéfa zasloužíme. Že jo? Takže Archie, je to tvoje."

Ustoupím kousek dozadu, aby měl Archie prostor, a sleduji své kolegy. Ženské z něj jsou nadšené, jak by taky ne, je to vážně kus chlapa. A muži se dívají tak, no tak nějak natěšeně? No nevím.

„Kylie děkuji. Když si mě Willi Laird zavolal do své kanceláře, čekal jsem problémy v naší redakci, kde jsem byl jedním ze tří šéfredaktorů. Ale on mi oznámil, že mi svěřuje tuto pobočku. Prý mu jednou budu vděčný. Nebyl jsem dvakrát nadšený. Co si budeme nalhávat, New Orleans není New York. Ale co zmůžete proti rozhodnutí šéfa, že? Takže jsem si sbalil svých pět švestek a odjel do neznáma. Nikdy jsem tady nebyl, ale musím se vám přiznat, New Orleans mě po příjezdu okouzlilo natolik, že začínám uvažovat, že se tu usadím... Ale zpět k práci. Nebudu dělat žádné změny. Redakce funguje a tak nemám důvod nic měnit. Doufám ale, že budete stále odvádět tak kvalitní práci jako doposud a já se budu snažit vám co nejvíc vyjít vstříc. To je k práci v tuto chvíli asi tak vše. Ostatní budeme řešit za pochodu. Pokud máte někdo nějaké dotazy? Jakékoliv, jedinečná šance zjistit něco o šéfovi!"

Pobízí je za smíchu a sleduje, zda se někdo ozve.

„Jste zadaný?" nese se zezadu.

„Crystin, že se nestydíš!" zavolám na ní pobaveně. Vím, že to zajímá snad všechny přítomné dámy a slečny, ale nevěřila bych, že se zeptá zrovna ona.

„No, zajímavá otázka." Povzdychne si Archie stále s úsměvem na rtech. „Ale mám to mít. Ne, nejsem ženatý, ani nemám přítelkyni. Ta poslední mě poslala k šípku kvůli mé práci. Ale podezírám jí, že to byla jen výmluva. Když jsem byl v práci, nelíbilo se jí to, když jsem byl doma, tak se jí to nelíbilo taky. Pak se vyznejte v ženských... Ještě něco vás zajímá?"

Tentokrát se ozve Mike. „Co sport?"

„V NY jsem chodil běhat, občas do posilovny a někdy zašel na hokej. Ale, popravdě nevím, co se tady hraje. Takže pokud chceš, můžeš mě do zdejších sportů zasvětit."

„Tak a konec vážení. Je načase jít něco dělat. Však nám šéf nikam neuteče. Tak šup, šup do práce! NOLA nikdy nespí, pořád je co dělat, pořád je o čem psát!"

Ozvu se a končím tohle představování a dotazování. Bůh ví, na co by se ještě ptali. Koneckonců jsou novináři, tak ať si informace zjistí. Otáčím se ke dveřím a Archie jde za mnou. V kanceláři si sedá naproti mně a zkoumavě si mě prohlíží.

„Jak dlouho tady děláš Kylie?"

„Od univerzity. V prváku jsem nastoupila jako stážistka a od té doby jsem tady. Proč?" podívám se mu do očí. Opravdu je má modro-zelené.

„Jsi mladší než většina těch lidí a přesto máš respekt, řekneš a všichni tě poslouchají. Tohle z NY neznám, tam to trvalo někdy i pět minut, než se všichni utišily a stejně poslouchal každý druhý. Překvapilo mě to. A podle všeho to taky šlape na výbornou."

„Víš Archie, tady to funguje na vzájemné důvěře a maximální vstřícnosti. Měla to tak zavedené Debra a já to od ní jen převzala. Jak se chovám já k nim, tak se oni chovají ke mně. Takže když za mnou přijde Tina a řekne, že potřebuje jít domů dřív, pustím jí. Protože vím, že je s dětmi sama a nemá hlídání. Když přijde Tom, že potřebuje něco vyřídit, pustím ho. Protože vím, že jeho otec zemřel, matka chodí o berlích a doma má tři mladší sourozence, o které se musí postarat. Když přijde Adam, že mu není dobře a potřebuje si orazit, zase ho pustím. Protože vím, že až my si budeme užívat volna, bude to on, který tady bude do noci. Poslouchám je, nejen když mluví o práci, ale i když se potřebují svěřit s něčím soukromým. Radujeme se společně a ta radost se násobí, ale taky společně sdílíme bolest, která se potom zdá menší. Takže takhle to tady funguje. Možná se tomu dá říkat respekt, možná jen ví, že když oni vyslechnou mě, já potom vyslechnu to, co mi řeknou oni."

„Tys měla být šéfová, ne já." odpoví Archie. Pomalu se zvedá z křesla a vydává se ke své kanceláři.

„Ne, neměla. Já nemám na šéfa ty správný koule."

„A já snad jo?" zastaví se přede dveřmi a pobaveně do mě zapíchne svoje oči.

Až teď mi dojde dvojsmyslnost mé věty a začnu se smát. „Jo, ty je máš. Alespoň ty jedny... Promiň. To mi připomíná, že si musíme stanovit pravidla."

„Zítra Kylie, prosím. A dík že uznáváš, že mám alespoň ty jedny koule." Zavře za sebou dveře a já se neubráním dalšímu smíchu. Třeba se spolu naučíme vycházet.