NOLA ✔

4.

Kylie

Do práce jsem dojela autem, které nechávám v podzemní garáži a bočním výtahem jedu do patnáctého patra, kde sídlí naše redakce. Tenhle výtah je hned vedle mé kanceláře, kam tiše vklouznu, usadím se do křesla, otočím se k oknu a na chvíli pozoruji parníky. Od malička mě na nich fascinují ta velká kola. Fascinují a uklidňují.

Pohřeb byl před týdnem a já jsem až po něm dokázala vystěhovat všechny věci z její kanceláře. Teď to tu procházím a kontroluji, aby bylo vše připravené pro nového šéfa. Já jsem to místo odmítla. Willi, majitel celého tohohle blázince mi to místo nabídnul, druhý den na to, co jsem mu zavolala tu smutnou zprávu. Odmítla jsem a tak mi svěřil dočasné vedení, než pověří někoho jiného. A ten někdo jiný má v pondělí nastoupit. Prý se mám nechat překvapit. Vím jen, že to bude muž. A modlím se za to, aby se s ním dalo vycházet. Samozřejmě že se bojím o svoje místo, i když mi Willi slíbil, že moje pozice zůstává, člověk nikdy neví. Nový šéf může mít jakékoli vrtochy. Naposled přejedu prsty po dubovém stole a poprvé za tu dobu co tu pracuji, spustím žaluzie až na zem. Jdu k sobě, znovu zkontroluji veškeré papíry, připravím si je do desek a nachystám týdenní plán. V pondělí budu určitě nervózní. Ostatně, to jsem už teď. Poslední pohled na email, než půjdu domů. Nová zpráva od Williama R. Lairda. Tak copak mi náš nejvyšší chce. Přejíždím text ale je to jen přání všeho dobrého s novým šéfem a díky za dočasné šéfování, které se pro dobré výsledky rozhodl finančně odměnit. No Willi, jenže mě by místo peněz stačila Debra. Živá a zdravá. Povzdechnu si.

***

Stojím před skříní a nemůžu se rozhodnout, co si vzít na sebe. Časté to dilema všech žen. Jenže dnes má přijít nový šéf a já na něj chci udělat dobrý dojem. Přeci jenom spolu budeme muset spolupracovat. Tak tyhle černé, nebo být odvážnější a jít do červené? Nakonec volím červené s krátkým rukávem a délkou do půli stehen. To snad nemůže nikoho urazit. Lodičky na vysokém podpatku jsou pro mě samozřejmost, i když s mojí výškou si můžu dovolit chodit i bez nich. Ale miluji to klapání a nakonec mi ty podpatky dělají hezčí nohy. Mé neposedné dlouhé vlnité vlasy spletu do francouzského copu, jemně se nalíčím a můžu vyrazit. Cesta autem mi trvá zhruba 15 minut, když není nějaký problém.

V recepci se ptám Lesley, zda už někdo přišel, ale odpověď je zamítavá. Prosím jí tedy, ať mi dá vědět, až se dotyčný objeví. V kavárně hned vedle si koupím kafe a jedu vstříc novému. Všemu novému.

Archie

Ráno jsem trochu nervózní, je to moje první šéfovské místo a nerad bych zklamal Williho důvěru. Navíc vůbec nevím, kdo budou moji spolupracovníci, nevím vůbec nic. Jediné co mi Willi řekl je, že slečna Clowers, dočasná šéfová a jinak moje zástupkyně mi se vším pomůže. Doufám, že to nebude nějaká nevrlá stará panna, zavrtaná celý život v práci. Nechci ve svých třiceti trávit pracovní život s někým takovým. Když si vzpomenu na paní Lozano z naší kanceláře v NY, mám husí kůži snad všude. Brr. Položím hrnek kafe na stůl a do misky si sypu Cheerios. Moje oblíbené už od dětství. Bez mléka, protože miluji to křupání. Můj pohled sklouzne na lísteček, který tu zůstal ze sobotního rána a jemně přes něj přejedu prsty. Kylie odešla dřív, než jsem se vzbudil. Jediný co mi po ní zbylo, byl tenhle lísteček se vzkazem a nezapomenutelný zážitek z noci. Ještě teď při té vzpomínce tvrdnu... Ale no tak Archie, okřiknu se v duchu, mysli na něco jinýho. Nerozptyluj se!

Rozhodl jsem se jít první den pěšky. Alespoň si provětrám myšlenky a nebudu myslet na Kylie. Nějak mi nejde z hlavy. Cesta netrvá dlouho a já stojím na recepci a ptám se milé recepční, Lesley podle cedulky, kolikáté patro má redakce The Times – NOLA news .

„Patnácté pane..."

„Harrigan" představím se.

„Tak patnácté pane Harrigan. Výtah je tam v rohu a v redakci se ptejte po slečně Clowers."

„Já vím, děkuji Lesley." Usměju se na ní a odcházím k výtahu. Kupodivu jedu sám.

Cink, cink, výtah pomalu zastaví a dveře se otevírají. Vcházím do velkého prostoru, kde je odhadem tak pětatřicet až čtyřicet lidí. Většina sedí za svým stolem a pracují, ti ostatní přebíhají sem a tam. Pracovní mumraj, jak říkávám. Stejný, jako býval v New Yorku, akorát trošku menší, pravda. Odchytím prvního proběhnuvšího človíčka a ptám se po slečně Clowers.

„Na konci místnosti, ty dveře vlevo."

„Díky" odpovím, ale už mě asi neslyšel, protože svými dlouhými kroky stačil popojít o dobré tři metry dál. Tak tady to žije, pomyslím si. Vyrazím na konec místnosti a bezmyšlenkovitě zaklepu na levé dveře.

„Dále" ozve se zevnitř. Otevřu a vstoupím. Do nosu mě praští jemná vůně nějakého parfému a uši se zaposlouchají do právě hrané písničky. Za stolem nikdo nesedí, vpravo taky nikdo není, až vlevo si všimnu ženy v červených šatech, která předkloněná něco hledá ve spodní skříňce. Má malý kulatý zadek a dlouhé nohy, které ještě prodlužují podpadky snad deset čísel vysoké. Zalapám po dechu. Ani nevím, jestli je to slečna Clowers, nějak jsem se na jmenovku na dveřích nepodíval, neb jsem kontroloval zapnutý poklopec a své boty.

„Ehm. Slečna Clowers?"

„Ano, momentík." Odpoví, aniž by se na mě podívala.

„Jsem Archie Harrigan, váš nový šéf."

Při těch slovech se narovná, prudce otočí a se slovy – já se om... - ztuhne v pohybu. A ztuhnu i já. Přede mnou totiž stojí Kylie. Kylie Clowers. Má zástupkyně, kolegyně ale taky můj páteční sex. Nevěřícně na sebe koukáme snad pět minut. První se vzpamatuje Kylie, která těžce dopadne do svého křesla, hlavu složí do dlaní a jen velmi slabě a téměř neslyšitelně pronese: „To nemůže být pravda." Poté mi pohlédne do očí a už trošku jistějším hlasem mi oznamuje.

„Pane Harrigan, já... nemůžu tady pracovat, po tom, co se... po tom, co s vámi. Dám výpověď. Hned jí napíšu a budu vám vděčná, když jí podepíšete."

Vnímám poslední větu a vůbec se mi nelíbí. Ať se stalo cokoli, potřebuju jí tady. Ví toho nejvíc, vedla to tady, zná celý chod redakce. Ne, nemůžu jí nechat jít. Nechci! Zhluboka se nadechnu.

„Kylie, nejsem pan Harrigan, teda jsem, ale pro tebe jsem Archie a to se nemění. A výpověď se zamítá. Nemůžeš teď odejít, jen co jsem přišel. Musím převzít redakci a musím jí převzít od tebe. Ty jsi to nejlepší, co tahle redakce má a já to nechci ztratit. Co se stalo, stalo se. Nikdo to neví, jen my dva. Nemusíme o tom nikdy mluvit, pokud sama nebudeš chtít. Bylo to v našem soukromí a tohle je naše práce. Musíme se soustředit na práci a nerozptylovat se věcmi, které stejně nezměníme. Prosím, zůstaň Kylie."

Mezitím přecházím až k jejímu stolu a pokládám ruku na tu její. Vzhlédne na mě skelnýma očima, v kterých se jasně zračí jen jedna jediná otázka. Proč?

„Prosím Kylie." Opakuji tiše svou prosbu.

„Dobře, bylo by to... Dobře, ale dej mi prosím půl hodiny, než tě představím redakci. Ano? Tady v těch deskách jsou všechny papíry, co by tě teď mohli zajímat a tvoje kancelář je hned vedle. Můžeš projít, tam jsou dveře." Podává mi desky a ukáže na skleněnou stěnu.

Vidím, že jí to stálo velké přemáhání, než vyslovila to, co chtěla. Nebo nechtěla, ale přesto to udělala. Netušil jsem, že tahle drobná žena je vnitřně tak silná. Odcházím tedy do své nové kanceláře a nechávám jí vstřebat šok, který jsem jí způsobil. Ostatně i ona mě. Ale to už je jiná.