NOLA ✔

35.

Archie

Stojím na recepci motelu, který opravdu není od nemocnice tak daleko a hledím na kluka v mém věku, co si mě zvědavě prohlíží.

Než stačím něco říct, otevřou se dveře za ním a objeví se Liza.

„Archie, konečně jsi došel, tak co, jak to vypadá s tvojí manželkou?" Obejde velký pult, tomu klukovi řekne, ať mi dá pokoj číslo 30A a už mě objímá kolem ramen.

Podívám se jí do očí. Mohla by to být moje máma, je taky tak přátelská, ochranitelská, vždy se zájmem mě pochopit a pomoct v nesnázích. Tolik mi teď chybí, kdyby tu byla ...

„Je v bezvědomí" zašeptám nakonec a slzy mi tečou po tvářích. Přivine si mě do náruče a utěšuje. Téměř cizí ženská se ke mně chová jak ke svému synovi.

„Pojď, určitě jsi nic nejedl" táhne mě kamsi za ty dveře, z kterých prve přišla.

„Nemám hlad, Lizo. Nemám na jídlo ani pomyšlení, promiň."

„Jíst se musí, tím že se nenajíš, jí nepomůžeš. Musíš tu být pro ní, až se probere!" Podívá se na mě takovým tím maminkovským pohledem, kdy vím, že nemá cenu odporovat.

Projdeme světlou chodbou a ocitneme se ve velké kuchyni.

„Sedni si, jí ti zatím nandám."

Poslušně si sedám a sleduji tu ženu, co se mi za každou cenu snaží pomoct. Je to vůbec pomoc? A proč to dělá, vždyť mě ani nezná?

„Kde máš auto Archie?" zeptá se stále otočená ke sporáku.

„U nemocnice, tam kde jsi ho zaparkovala."

„Dej mi klíčky, přivezu ti ho sem, tam nemůžeš stát celý dny." Otočí se a pokládá přede mě talíř s polévkou a druhým jídlem. Vezme klíče, které jsem mezitím položil na stůl a zmizí do té světlé chodby. Po chvilce, kdy na jídlo přede mnou jen zírám, beru příbor a dávám se do toho. Je to výborné a asi jsem se opravdu potřeboval najíst. S posledním soustem přichází Liza, sedne si naproti mně, ruku položí na tu mou a zeptá se: „Dobrý?"

„Jo, dobrý a jídlo bylo vynikající. Díky Lizo." Kouknu jí do očí a nedá mi to, musím se zeptat na to, co mi vrtá v hlavě.

„Lizo, proč to pro mě všechno děláš?"

Pustí mou ruku, hlavu sklopí dolů, ale vzápětí jí zase narovná. Její oči jakoby potemněly a vrásky co jsou okolo, se stáhly ještě víc, ve snaze ty oči schovat.

„Vím, jak ti je. Zažila jsem to před pěti lety." Utře si oči, z kterých se spustily slzy a mírně se na mě usměje.

„Promiň, to jsem nechtěl." Zašeptám, ale Liza mě neslyší, už je ponořená v minulosti.

„V tom bistru, dělá moje dcera. Měla půl roku po svatbě a byla těhotná. Její manžel, Luis, jí pokaždé vyzvedával z práce. To víš, ještě do sebe byli zbláznění. Ten den s ním jel můj muž Harold. Potřeboval poradit s nějakým nářadím a tak plánovali, že se na zpáteční cestě zastaví ve specializovaném obchodě. A jelikož byl hned vedle obchod s věcmi pro miminka, chtěla jet Kerry s nimi. Při odjezdu jsme si ještě dělali legraci, ať nevykoupí celý obchod, no tak jako vždycky. Kdybych tenkrát věděla, co se stane, nikdy bych je nepustila ... Dál to znám jen z vyprávění a policejního protokolu. Když přijeli, byla Kerry ještě uvnitř. Vystoupili a šli do bistra. Ale tam už nedošli. Objevili se tam dva gangy, co si mezi sebou vyřizovali své účty. Ozvaly se rány a na zemi skončili Luis s Haroldem a tři muži z těch gangů. Zbytek se samozřejmě hned vypařil. A Kerry to viděla skrz okno. Dokázala ještě zavolat 911 a pak se zhroutila. Naštěstí se jí ani dítěti nic nestalo. Dva z gangu byli mrtví, jeden přežil a nakonec skončil ve vězení. Nikoho nepráskl, tak to odnesl celý. Luis byl postřelený do nohy, ale nebylo to nic tak vážného, byla to prý odražená střela. Harold na tom byl hůř. Měl střelu v břiše a ještě k tomu spadl ošklivě na obrubník. Dělali, co se dalo, ale nešlo to. Ani ho nestihli dovést do nemocnice ..."

„Lizo, to je mi moc líto..."

„Trvalo mi to dlouho, ale smířila jsem se s tím. Víš, pomohlo mi vědomí, že my už měli život skoro za sebou, ale ti mladí, čekali svoje první dítě, všechno to pěkné bylo teprve před mini. Ten nahoře prostě tak rozhodl, tak to tak bylo. No a dneska jsem to přes okno viděla já. Přesně jak to tenkrát viděla Kerry. Všechno se mi to v hlavě vrátilo, najednou to vyprávění dostalo hmotnou formu. Musela jsem něco udělat, když jsem tam tenkrát nemohla být pro Harolda, musela jsem něco udělat pro tebe. Vím, jak se cítíš, vím, co je to za bezmoc. Harold ... chybí mi, moc mi chybí. Měli jsme tenhle motel a byl to náš život... Od té doby je tu se mnou Calvin."