NOLA ✔

50.

Kylie

V NY se mi tak líbí, že jsem uprosila Archieho, ať si to tady prodloužíme a jedeme domů až po silvestru. Rodiče jsou rádi, prý popřejí Archiemu k narozeninám, které má v půli ledna, ale mě to moc velkou radost neudělalo. Nasadili mi brouka do hlavy, jelikož nevím, co mu koupit za dárek. Už takhle jsem dumala, co k vánocům a na narozeniny jsem zapomněla. Asi budu zase chodit po obchodech a doufat, že mě něco trkne do oka. Navíc nám Archie na zbývající dny naplánoval tolik akcí, že večer padám do postele celá mrtvá. No, ono je to stejně jedno, protože se přihlásily moje dny a i když to neznamená, že by Archiemu nemohlo být dobře, o nic se nepokouší a já taky ne.

Dnes, poslední den roku, jsme pozvaní na oběd k Holly a Willimu, potom nějaké nákupy, rychle domů, kde rodiče popřejí Archiemu a večer jdeme slavit nový rok na Times square. Trošku nabitý program, ale oba se těšíme.

„Willi, můžu s tebou na chvíli mluvit o samotě?" Poprosím ho, když se přesouváme od jídelního stolu do obýváku, kde si po obědě dáme ještě kafe a pak půjdeme dál.

„Děje se něco Kylie?"

„Prosím." Smutně se na něj podívám, ale to už mě Willi bere do své pracovny a zavírá za námi dveře.

Otáčím se k němu, vydechnu zadržovaný vzduch z plic a mírně se usměju.

„Willi, musím se ti omluvit. Chovala jsem se hrozně, byla jsem na tebe a Archieho naštvaná, za něco, co jsem sama udělala. Odpusť mi prosím tak, jako jsem odpustila já tobě. Moc mě to mrzí, promiň." Zvednu oči, které byly doteď sklopené a pohlédnu Willimu do tváře. On si mě přivine do náruče, hladí po zádech a v klidu ke mně promlouvá.

„Ani nevíš, jaký jsem měl strach, že Archieho kvůli mně necháš. To bych si nikdy neodpustil. Už jenom když o tobě mluvil, poznal jsem, že takhle zamilovanej ještě nikdy nebyl a že ty jsi ta pravá. Hrozně mě to mrzelo, vyčítal jsem si to celou tu dobu, co jste byli oba pryč. Ale všechno dobře dopadlo, tak to pustíme z hlavy a nebudeme se pro to trápit. Jo? Každý se prostě potřebuje svěřit a každý se někdy prokecne. Jsem rád, že jsi mi odpustila Kylie ale věř, že my chlapi jsme někdy horší kecalové než vy ženy."

„Tím bych si nebyla tak jistá Willi, my povíme i to, co nevíme!" Směju se mu do hrudi, zatímco mě on stále hladí po zádech. Jo, je to bezva chlap a jsem ráda, že zrovna on je pro Archieho ten nej kamarád.

„A Kylie? Díky za redakci. Ty jsi za dva dny zvládla to, o co jsem se marně pokoušel několik let. Hodně jsi mi pomohla, díky moc."

„Mě to baví Willi, takže až budeš zase něco potřebovat, víš, kde mě najdeš!"

Archie

Nevím, proč si Kylie ze všech možných obchoďáků v NY vybrala právě Century 21, ale už tady tvrdneme dobré dvě hodiny. Ve třetím patře jsem to vzdal a čekám na ní opřený o stěnu, bokem od všech těch nakupujících maniaků. Prohlížím si zrovna sportovní výsledky na telefonu, když se vedle mě ozve: „Archie, jsi to ty! Dlouho jsme se neviděli!"

Zvednu hlavu od displeje a marně zalapám po dechu. Přede mnou stojí Jolee, má bývalka. To by ještě nebylo tak zlé, ale táhne s sebou kočárek, kde je malé dítě. Má sundanou čepičku, rozeplou bundičku a vypadá stejně jako já. Oči, nos, prostě celý obličej je jako by mě odlili a zmenšili. V rychlosti počítám měsíce zpátky, kdy jsme spolu spali naposled. Rozešly jsme se v loni v březnu a to už jsem s ní dva měsíce nic neměl, tomu děcku může být kolik? Proboha! Z bláznivých myšlenek mě ruší přicházející Kylie, která na mě volá. Pohlédnu jejím směrem a vidím vyděšený výraz, kdy střídavě hledí na mě a na dítě v Joleeně kočárku. Dojde ke mně zrovna ve chvíli, kdy říkám, : „To ..." a s otevřenou pusou zůstávám hledět na Jolee. Ta se jen usměje, otočí se k dítěti a pohladí ho po světlých vláskách.

„To je Bruno a je mu patnáct měsíců, viď zlatíčko?"

Automaticky chytnu Kylie za ruku a propletu si s ní prsty. Jsem rád, že neucukla, asi je ze všeho vyděšená, stejně jako já. Ať počítám, jak počítám, v době, když Jolee otěhotněla, byla ještě se mnou. To by znamenalo, že je to moje, ale ona mě přeci podváděla!?

„Jolee, Bruno je ..." selže mi hlas. Ani to nemůžu doříct, ne, nechci na to ani pomyslet. Nervózně drtím Kylie ruku a koukám na Jolee, než dostanu herdu do zad a silný tvrdý hlas mi říká: „Zdar bratranče, neboj, Bruno je můj syn. Když jsem viděl ty vlasy, taky jsem si nebyl jistej, ale mám na to papír."

Burnett, zajisté, bratranec od tátovýho bráchy - dvojčete. Že mě to nenapadlo, vždycky si nás pletli, i když on má tmavé vlasy. To bylo to jediné, co nás odlišovalo, jinak jsme byli jak přes kopírák. Naposled jsme se viděli na dědovo pohřbu, kde se pořád motal kolem Jolee. Tak teď už mi to dává smysl, od toho pohřbu byla jiná, no jasně, podváděla mě s Burnettem.

„Jo, tak hodně štěstí." Prohodím k nim šokovaně a rychle táhnu Kylie co nejdál. Ani nevím jak, ale rychlostí blesku jsme venku a sedíme v autě. Pořád to nemůžu rozdýchat. Chytnu volant pevně do rukou a hlavu opřu mezi ně.

„Proboha, ať už tenhle rok skončí, nic pěknýho nám nepřinesl!" Zavrčím, protože to byla jedna pohroma za druhou.

„To byla tvoje bývalá, že jo?" Zeptá se opatrně Kylie.

„Jo, byla a když jsem viděl to malý, myslel jsem, že se mi hroutí svět." Narovnám se zpátky na sedačku a natočím se směrem ke Kylie. Ta mě chytne za ruku a zlehka po ní přejíždí.

„Já nevím, co bych dělal, to je tak... Kdyby to byl ..."

„Archie, podívej se na mě!" Zvednu tedy oči k těm jejím a ona pokračuje. „Nebudeme řešit věci, které se nestaly, nebudeme řešit coby, kdyby! Není to tvůj syn! Jasný?"

„Jo Kylie, máš pravdu. Není to můj syn a nikdy nebyl." Políbím jí, načež se ke mě přitulí a zašeptá do ucha.

„Ale jestli takhle bude vypadat náš syn, tak už se na něj těším!"

***

„... čtyři, tři, dva, jedna, šťastnej novej rok!" Huláká celý Times square. Rachejtle lítají po celé obloze, šampaňské bouchá a jásající lidé vítají polibky nový rok.

„Ať je lepší, než ten minulý, jediné štěstí, bylo, že jsme se potkali." Políbím Kylie, které září oči a tiskne se ke mně.

„Od teď už bude jen to dobré Archie."