NOLA ✔

27.

Kylie

Je půl sedmé ráno a já už jsem na nohách. Objednávám si novou pizzu s džusem a labužnicky si tu bohatou, kalorickou snídani užívám. Dám rychlou sprchu, sbalím těch pár věcí, co jsem z tašky vyndala a kolem osmé hodiny vyrážím na cestu. Hraje mi nějaké místní rádio a cesta zatím ubíhá v pohodě. Jedu po dálnici, provoz nic moc a tak se přede mnou zanedlouho tyčí Atlanta v celé své kráse. Zastavím u prvního občerstvení, které vidím a vydám se na oběd. Bože mě po cestě vyhládlo. Je sice kolem půl jedenácté, ale já mám hlad jako vlk. Objednávám si nějakou místní specialitu a velké kafe.

Za oknem mě upoutá velký obchoďák, kterého jsem si venku vůbec nevšimla. Budu se tam muset stavit, na chatě beztak nebude nic k jídlu. Debra velké zásoby nedělala, nakupovali jsme vždycky u místních v Hiawassee. Jenže dneska budu ráda, když se stavím u paní Chappell. Ta se stará o chatu, když tam nikdo není. Chodí jí větrat, kontroluje, jestli jí někdo nevykradl, na tohle byla Debra opatrná. A paní Chappell je stará dáma, vdova, která nikoho nemá a hlídání chaty bere jako velké dobrodružství v malém zapadákově, jak sama říká. Ale nádherném zapadákově, který zas tak moc malý není.

„Vaše jídlo a kafe. Dobrou chuť." Vytrhne mě servírka z přemýšlení.

„Děkuji" oplatím jí úsměv a dám se do jídla.

Hm, chutná to dobře. Tak dobře, že to mám snězené jedna, dvě. Dosrknu kafe, zaplatím a jdu přes ulici do toho velkého obchoďáku. Mohla jsem tam přejet autem, ale potřebuju trošku protáhnout nohy a krátká cesta tam a zpět mi neuškodí. Vždyť budu ještě zhruba dvě hodiny sedět a řídit. Jak já už se těším, až si na terase sednu do křesla, nohy hodím nahoru, budu sledovat jezero, západ slunce...

Nesnáším obchody, kde to neznám! I tu nejobyčejnější věc hledám skoro hodinu. Na druhou stranu, spoustu věcí zase objevím, ale většinou to jsou věci, co zase tolik nepotřebuju. Ale nekupte to, že jo. Takže mám nákup, co stěží unesu a ještě ho táhnu přes silnici. Jsem ráda, že mě nic nepřejelo, třeba nějaké auto, že jo, nebo že mě nezavalila ta taška, co jsem právě dovláčela až k autu. Z posledních sil jí házím k zadní sedačce a jdu zpátky do toho občerstvení, kde jsem byla na obědě.

„Velký ledový kafe se zmrzlinou, šlehačkou a vezmu si ho s sebou prosím" usměju se na servírku a čekám, až mi tu mojí drogu mixne.

Už cestou k autu si cucnu a veškerá ztracená síla je zpět. Tak fain, vyrážím na poslední úsek cesty Atlanta - Hiawassee. Zapnu navigaci, bez které bych nikam nedojela, počkám, až se načte a vyrážím. Přibližná doba jízdy 2:08 hodin. Když se konečně vymotám z Atlanty, kde je to samá x proudá křižovatka, nadjezd, podjezd, újezd a bůh ví co ještě, projíždím městy, městečky, vesničkami, samotami. Mám čas sledovat okolí a jízdu si užívat, i když jsem unavená a prdel už pomalu necítím. Čím víc se blížím k Hiawassee, tím víc kopců, ale i jezer je kolem mě. Líbí se mi tady. Tenhle kraj jsem si zamilovala hned napoprvé, co mě sem Debra vzala. Bylo to před pěti lety. Od té doby jsme sem jezdily třikrát ročně. Na jaře, v létě a na podzim chatu zazimovat. Letos se tady Debra stavovala cestou na firemní konferenci v NY. Kdyby tak věděla.

S paní Chappell to vyřizuji mezi dveřmi a slibuji, že se určitě stavím. Bydlí při cestě, takže už mi zbývá jen poslední zatáčka kolem McDonald's, kousek rovně, zabočit vlevo a až na konec, tam, kam už nevede žádná cesta. Parkuji vedle chaty a vydechnu úlevou, že už mám tu dlouhou cestu za sebou. Vejdu dovnitř, pootevírám všechna okna, aby se vyvětralo, posbírám přehozy z nábytku a konečně jdu pro věci do auta. Když mám vše hotovo, jsou tři hodiny. To není tak špatný. Dám rychlou sprchu, obléknu oblíbené pohodlné šaty, vytáhnu si na terasu křesla, stolek a lehátko, na které s knížkou v ruce ulehám.

Ha, tak jsem usnula, na dobré tři hodiny, aniž bych přečetla jedinou stránku. Zvednu se a jdu do kuchyně. Je šest večer, čas na něco dobrého k jídlu. Ukuchtím špagety a na terase si je sním pozorujíc hladinu jezera. Terasa se teď stane na týden mým domovem. Kdybych mohla, jsem tady pořád a spím tu i přes noc. Položím talíř do dřezu a vydávám se na břeh jezera.

Sednu si, pozoruji vodní hladinu a přemýšlím o Archiem. Chybí mi, moc mi chybí, jeho úsměv, jeho oči, jeho rty, jeho polibky. Chci ho, miluji ho. Toužím ho zase cítit vedle sebe, milovat se s ním. Ano, já Kylie Clowers miluji Archieho Harrigana. Ale jak mu to říct, když jsem odjela a vlastně jsem na něj naštvaná, že prozradil Willimu to, co se mezi námi stalo. Porušil pravidlo číslo tři, jenže já ho porušila taky. Dala jsem pravidla, která sama porušuju, a když je poruší Archie, tak mě to vytočí doběla. Jsem k němu nespravedlivá. Budu mu muset zavolat, zítra, až si zapnu telefon.

Přitáhnu si kolena k hrudi a hledím na klidnou hladinu jezera. Teď navečír bývá nejkrásnější. Ještě chvíli sleduji tu večerní podívanou, zvednu se, oklepu ze sebe hlínu s jehličím, otočím se a jdu k chatě. Je mi krásně, cítím se uvolněně, konečně jsem si přiznala, že Archieho miluju. A to jsem teprve dneska přijela. Vykouzlí mi to úsměv na rtech.