Dancing Violett

10.

V šatně jsem se přivítala s Calvinem.

Já : ,,Ahoj Calve."

Calvin : ,,Čau Borůvko."

Calvin mi věnoval vřelé obětí.

Calvin : ,,Hádám, že už ti je lépe."

Já : ,,Taky, že ano."

Calvin : ,,Nenapsala jsi mi."

Já : ,,Ježíši promiň! Úplně jsem na to zapomněla! Omlouvám se!"

Calvin : ,,V pořádku. Nic se neděje. Hlavní je, že jsi zdravá."

Cvrnknul mě prsty do nosu.

Calvin : ,,A taky malá!"

Já : ,,Nejsem malá!"

Calvin : ,,Jsi mi po bradu." Zasmál se

Já :  ,,Máš snad problém?!" Zamračila jsem se na něj

Calvin : ,,Ani ne."

Já : ,,A to jsem tě chtěla ještě jednou obejmout!"

Na oko jsem dělala stále uraženou.

Calvin : ,,Tak mě objemi."

Já : ,,Tůdle!"

Calvin : ,,To tak!"

Sevřel mě do pevného objetí, které jsem si nesmírně užívala.

Nakonec jsme se oba dva pustili a začali jsme se obouvat do tanečních bot.

Angelica pro nás přišla s tím, že už máme jít. Následovali jsme ji až do sálu.

Calvin : ,,Mimochodem, hezké šaty."

Já : ,,Dík."

Začala hodina. Nic zajímavého. Prostě jsme opakovali všechny tance.

Měli jsme zrovna přestávku, když se mě Calvin začal vyptávat.

Calvin : ,,Tak co? Už máš kostým?"

Já : ,,Ještě ne, ale mám představu." Zazubila jsem se na něj

Calvin : ,,A za co tedy jdeš?"

Já : ,,To je překvapení!"

Calvin : ,,Ale notááák. Řekni mi to."

Já : ,,Nech se překvapit."

Calvin : ,,Ne, že tam přijdeš jako jedna velká borůvka!"

Já : ,,To opravdu ne." Uchechtla jsem se

Angelica : ,,Vio! Calve! Pojďte, pokračujeme."

Odešli jsme zpět na parket.

Po tréninku jsem se rozloučila s Calvin a vydala se do obchodu.

Zahlédla jsem potřebný regál. Vybrala jsem šampón proti vypadávání vlasů. Doufejme, že to zabere.

U kasy jsem jej zaplatila a šla směrem k našemu paneláku.

Začala jsem stoupat schody do určeného patra. Výtah totiž nefungoval.

Vyndala jsem si klíče z batohu a pomalu začala odemykat.

Vlezla jsem do baráku a hned za sebou zavřela. Všude bylo zhasnuto. Bylo to divné. Myslela jsem, že je Rose doma.

Každopádně, protože se bojím tmy jsem rozsvítila světlo.

Před mnou na zemi ležel malý lísteček.

Uchopila jsem ho nechápavě do rukou.

V obýváku

Na pár vteřin jsem zaváhála, ale pak jsem se přemohla a vydala se do obývacího pokoje, kde bylo jak jinak než zhasnuto.

Ve tmě se rýsovali siluety pár lidí. Nahnalo mi to strach.

Zhluboka jsem se nadechla. Se srdcem až v krku jsem rozsvítila. Místnost pohltilo světlo.

Všichni : ,,Překvapení!"