Dancing Violett

25.

Vystoupila jsem na zastávce kousek od nemocnice. Ano, musím do nemocnice. I normální lékař je tady. Nechápu, proč to nemohli udělat nějak samostatně.

Sedla jsem si do prázdné čekárny. 

Po pár minutách vylezla doktorka a pozvala mě dovnitř. Předala jsem jí kartičku pojištěnce.

Doktorka : ,,Dobrý den."

  Já : ,,Dobrý den." 

Doktorka : ,,Takže, co se tedy děje."

Začala jsem jí říkat o všem, co se mi poslední dobou děje. Takže všechno o omdlívání při nějaké namáhavé činnosti, podlamování kolenou, nevolnosti, závratí, vypadávání vlasů, únavě a možné zimnice.

 Doktorka : ,,A teplotu jste měla?"

Já : ,,Popravdě jsem si teplotu neměřila."

Doktorka : ,,Dobře. Udělá vám klasickou prohlídku a poté uvidíme. Sestřička vám také udělá krevní testy a změří vám teplotu.

Doktorka mi udělala klasické vyšetření. 

Chvíli na to jsem se posadila do křesla. Sestřička mi dala na ruku škrtidlo. Místo, odkud budou brát krev, natřela dezinfekcí. Jehla mě trošku štípla. Jinak to bylo v pořádku. "Ránu" zalepila a změřila mi teplotu.

Sestřička : ,,Má zvýšenou teplotu, 38.1"

Doktorka si tam něco zapsala. 

Doktorka : ,,Teď ještě přesně nevíme, co s vámi je. Pravděpodobně to bude asi jen nějaká chřipka, ale uvidíme, co nám řeknou výsledky testů. Zítra budou hotové, takže se pro ně stavte v osm hodin. Řekneme vám co a jak."

Já : ,,Dobře, děkuji."

Doktorka : ,,A vyhýbejte se nějakým namáhavým činnostem."

Já : ,,Budu."

Doktorka : ,,Na shledanou."

Já : ,,Na shledanou."

Však jsem to říkala. 

Vyšla jsem ven z nemocnice. Domů jsem to měla kousek, takže jsem šla pěšky. Aspoň jsem si mohla konečně pořádně srovnat myšlenky. 

Doma jsem si šla rovnou dělat úkoly. 

Celý den jsem strávila koukáním na filmy a projížděním sociálních sítí. Ale veškeré textovky od lidí a podobně jsem ignorovala. Neměla jsem zkrátka neměla náladu. 

Nakonec jsem sama od sebe usnula. Až teď mi dochází, že jsem se ani neosprchovala, nepřevlékla a celý den jsem kromě jablka (které jsem stejně vyzvracela) nejedla. Ale hlad se stejně nehlásil.

Probudila jsem se až ráno na budík. Vystřelila jsem rychle ven, až se mi zamotala hlava. 

Dala jsem si sprchu a rozhodla si umýt i vlasy. Horký vzduch z fénu rychle vysušil mé vlasy. 

Mé oblečení se skládalo z té samé mikiny jako jsem měla včera (akorát, že jsem si pod ní nevzala tričko. Pouze černou sportovní adidas podprsenku) a černé potrhané kraťasy. Z vlasů jsem si udělala dva drdůlky. Při česání mi zas v ruce zůstalo tolik vlasů...

Make-up se dnes moc neřešil. Dala jsem si pouze řasenku.

Už takhle jsem to měla na knop. Popadla jsem batoh, obula se a vyběhla na autobus.

Do čekárny jsem dorazila přesně na čas. V čekárně seděla jen jedna dívka. 

Posadila jsem se na jednu z židlí. Už se nemůžu dočkat, až půjdu na trénink a všechno konečně vypustím z hlavy. Vím, že mi to zakázali, ale to mi je jedno. 

Ze dveří vystoupil jeden chlapec a za ním sestřička, která si mě zavolala dovnitř. Divím se, že nepustili první tu dívku.

Doktorka : ,,Dobrý den."

Já : ,,Dobrý den."

Doktorka : ,,Takže...máme vaše testy."

Já : ,,A? Co mi tedy je?"

Doktorka i sestřička na mě lítostivě a soucitně koukali. Začala jsem se bát. A to hodně. 

Odpověď mě šokovala. 

Doktorka : ,,Je mi to strašně moc líto...a hodně špatně se mi to říká, ale....máte leukémii..."