Nejmíň několik minut jsem seděla na posteli s notebookem na nohách a zírala na přihlašovací údaje k Instagramu Casey.
Nechci to udělat. Ale slyším tu část mě, která křičí, že si to zaslouží. Když musím já poznávat bolest, proč ne ona?
Klikla jsem na "okénko" Přihlásit se.
Na obrazovce se načetl její účet. Jsem sobec...strašný sobec. Ale co už. Je to zkrátka já, nebo ona. A já si vybrala sebe.
Po chvilce štelování jsem našla v nastavení část, ve které můžu smazat profil. Zhluboka jsem se nadechla. Ještě jsem přemýšlela, jestli to fakt udělám.
A taky, že ano.
Tato akce nelze vrátit. Opravdu to chcete udělat?
Nechci, ale musím.
Poslední odkliknutí a profil byl smazán.
Mísily se ve mně různé pocity. Smutek, strach, nejistota a....hrdost? Co? Já zkrátka normální nejsem. A asi nikdy nebudu.
Na messenger jsem napsala Lie.
Já : Hotovo
Netrvalo ani 5 minut a ona odepsala.
Úplně ji vidím, jak úpěnlivě sedí a čeká u jejího počítače na mou odpověď. Jak ta holka může v klidu spát?
Lia : Skvěle :)
Lia : Strašně dobře se s tebou pracuje :)
Já : Dej mi už pokoj, Lio
Lia : Těžko :)
Já : Jsi si jistá, že se nic nestane?
Lia : Nestane. A i kdyby, není to můj problém
Já : Jsi strašná mrcha
Lia : To mi říká hodně lidí :)
Já : Nedivím se.
Lia : Dej si bacha na pusu holčičko
Já : -.-
Lia : :)
Sevřel se mi lehce hrudník. Nával paniky. Co bude sakra teď?
Těžce se mi dýchalo. Neposlušné slzy se mi začali kutálet po tvářích.
Tenhle stav musel trvat hodiny....ikdyž to bylo asi jen 10 minut.
Z mého transu mě dostalo až zvonění na mobilu. Pouhé upozornění. Musím si vzít léky.
Z nočního stolku jsem vyndala prášky a položila je na deku. Uchopila jsem sklenici s vodou, co stála opodál.
Všechny čtyři prášky jsem postupně spolykala.
ČTEŠ
Dancing Violett
Teen FictionJsem Violett Berry, prostě obyčejná holka. Nebo jsem aspoň byla Život jsem nikdy neměla dost lehký, ani moje sestra Ale život je hold o překážkách, které musíme překonávat, ne snad?
