Dancing Violett

45.

Možná by bylo fakt lepší, kdybych do tý školy nešla. 

Nechci nikomu škodit. Tak proč musím? Vážně vyměním mé "štěstí" (ikdyž se to tak nedá nazvat...) za smůlu jiného? 

Mnozí z vás si musí myslet, že jsem opravdový sobec. Ale já se nevzdám. Udělám to. 

V momentě, když jsem vešla do třídy, se na mě sesypaly skoro všechny pohledy mých spolužáků. Snažila jsem se to ignorovat a bezstarostně se posadit do lavice. 

Hah...bezstarostně...Good joke.

Kupodivu tu Sasha nebyla. Mně to však vůbec nevadilo. Aspoň ona mě nebude zcela vyslíchat.

Natalia s Lenou a Elis se ke mně nahrnuly. Následovaly otázky typu co se stalo a tak. Odpověděla jsem stejně, jako dole Carol a April. 

Pak mě konečně nechaly být. 

Vzala jsem tedy svůj mobil a začala ignorovat svět kolem mě.

Po chvíli začala hodina. Nijak moc jsem nevnímala. 

Hodina skončila....pak druhá....třetí....čtvrtá....pátá....a nakonec šestá. 

Začala jsem upalovat domů. Rose by se měla správně za pár minut vrátit. Jestli bude doma dřív než já, jsem mrtvá. A to opravdu.

Samozřejmě díky mé nepozornosti jsem do někoho vrazila.

Já : ,,M-moc se omluvám! Není vám nic?"

Podívala se na mě mně známá holčina. 

Larissa : ,,Není, neboj."

Já : ,,Ještě jednou se omlouvám."

Pomohla jsem jí vstát.

Larissa : ,,To je v pořádku. Jdeš dnes na trénink?"

Já : ,,Jasně."

Larissa : ,,Fajn. A kam vlastně tak upaluješ?"

Já : ,,Dlouhý příběh. Řeknu ti to na tréninku."

Larissa : ,,Dobře. Tak se měj."

Já : ,,Ty taky."

Dál jsem pokračovala v mé cestě. Doběhla jsem domů jen tak tak.

Odemkla jsem dveře a rozhlédla se po předsíni. Rose tu neměla boty. Což značilo, že tu ještě není.

Oddychla jsem si a vplížila se do svého pokoji. Zavřela jsem za sebou dveře a upřela pohled na mou postel.

Kde ovšem seděla Rose....

Rose : ,,Můžeš mi říct, kde jsi byla?"

Já : ,,Rose, já...byla jsem se projít."

Rose : ,,Jasně. A co máš teda v tom vaku?"

Já : ,,Nic důležitého."

Rose : ,,Fakt? Tak ukaž."

Já : ,,Nech to být."

Rose : ,,Ptám se tě znovu. Kde jsi byla? Sestry před sebou nemají mít tajemství. Nelži mi prosím."

Já bych ti tak ráda nelhala...

Já : ,,Byla jsem ve škole..."

Rose : ,,Myslela jsem si to....slíbila jsi, že budeš odpočívat."

Já : ,,Já vím..."

Rose : ,,Pochop mě. Vím, že s tebou něco je. Jen si nemysli. Pořád bereš nějaké prášky....poslední dobou jsi jako tělo bez duše....Co se děje, Vio? Co se děje s tebou?"

Cukla jsem sebou. 

Ani nevíš, jak moc ti to chci říct. Chci křičet...Chci brečet....Chci tě obejmout a všechno vyřešit....Chci, aby bylo vše v pořádku....Chci ti o všem říct....Chci...ne, Potřebuju pomoct.

Ale nemůžu. Nejde to. Jsem až moc tvrdohlavá. 

Co mám odpovědět?

Já : ,,Rose....Věř mi. Nic mi není. Jsem v pořádku. Ty prášky mám na posilnění imunity a na stres. Nic víc. Všechno je v pohodě."

Rose : ,,Říkáš mi pravdu?"

Já : ,,Ano."

Rose : ,,Jestli se něco děje, nebo bude dít....slib mi, že se mi svěříš. Že to nenecháš jen tak."

Já : ,,Slibuji."

Rose : ,,Mám tě ráda."

Já : ,,Já tebe taky."

Objala jsem ji. Měla jsem opravdu co dělat, aby se mi okamžitě nespustili slzy.

Opustila můj pokoj. Naštěstí....