Dancing Violett

54.

Dneska jsem byla u doktora. Ztrácí se mnou trpělivost. Ale vážně. Už jen měsíc a půl. Už za 1 a půl měsíce se můžu nechat léčit. Všechno bude jako dřív. 

Doktorka si myslí, že to nemůžu zvládnout. Jsou to kecy. Vím o tom, že jsem slabá. Uvědomuji si, že mám vážnou nemoc. Ale ona lže. Chce mě jen vystrašit. Do mého rozhodnutí jí nic není. 

Hned potom jsem si to namířila ke kadeřníkovi. Vlasy si nechám zkrátit na mikádo. Stejně už s nimi nejde nic moc dělat. Barva mi z nich už vyprchala, takže mám skoro úplně svoji přírodní barvu - hnědou. 

Byla jsem unavená, zesláblá a já nevím co ještě, ale i přesto jsem musela ještě na trénink. Zas hodina dalšího přetvařování a falešných úsměvů. Nechci Calvina vidět. Opravdu ne. Ale musím. Bohužel...

Když jsem přišla do šatny, Calvin už tam seděl. Letmo mě pozdravil a dál se věnoval svému mobilu. S někým telefonoval. 

Vím že se to nemá, ale lehce jsem odposlouchávala. Došlo mi, že mluví s ní. S Katrin. Jak jinak. 

Mezitím jsem se přezula do tanečních bot. 

Po chvíli mi začal věnovat svou pozornost. Zapředl lehkou konverzaci. Začalo to normálně. Pak ji ale stočil někam, kam jsem opravdu nechtěla. 

Calvin : ,,Hele, co dát holce narozeninám?"

Já : ,,Nevím. Cokoliv. Třeba květiny."

Calvin : ,,Ok. Dík."

Já : ,,Proč?"

Teď už se musel přiznat. Musel mi to konečně říct. Chtěla jsem to slyšet od něj. I když to bude bolet.

Calvin : ,,No...mám holku."

Já : ,,Fakt? Jak dlouho jste spolu?"

Calvin : ,,Kolikátého je?"

Já : ,,15."

Calvin : ,,20. to bude 5 měsíců."

Zarazila jsem se. 5 měsíců? Cože?

Nasadila jsem lehký úsměv. Naštěstí nás už zavolala trenérka. 

Celou hodinu jsem ji moc nevnímala. Pořád jsem myslela na to, že jsou spolu už tak dlouho. Celou tu dobu jsem byla ve lži. A bolelo to. Hodně. Nemohla jsem se dočkat, až budu moct domů. Nechtěla jsem ho vidět už ani o minutu déle, než bylo třeba.