Dancing Violett

50.

Dny plynuly. Zůstala jsem týden doma. Mezitím Casey a Lia přestoupili na jiné školy. 

Všechno se pomalu vracelo k normálu. Postupem času jsem to řekla Sashe a April. Ty to díky bohu nijak neřešili. To mi nejvíce pomohlo. Zapomenout na to.

Když se teď na to koukám tak zpětně musím říct, že vše zlé je k něčemu dobré. S Casey a Liou už se nikdy nemusím vidět. 

Mohla bych tedy pokračovat. Ale v mém vyprávění se zas posuneme o něco dál. Přesněji na začátek ledna. Vím, že je to velký skok, takže aspoň trochu shrnu, co se událo. Není to však nic moc zajímavého, proto to bude jen takto krátce. 

Nastaly svátky a s tím i klasický vánoční shon. Vánoce jsem strávila jak jinak než s Rose, se kterou už jsme byli dávno za dobro. S jejím přítelem se rozešla. Nefungovalo to. Mně to, ale nevadilo. Neměla jsem ho ráda. 

Silvestr se odehrál jak jinak než znovu u nás doma. Nebyla to žádná velká věda. 

Zdálo se mi, že s Calvinem jsme se od sebe trochu vzdálili. Nevím čím to je, ale doufám, že čas vše spraví.

 Mezitím jsme se s April stali nejlepšími kamarádkami. 

Všechno bylo naprosto v pořádku. Má nemoc se lepšila. Prášky zabíraly. Párkrát se mi sice udělalo nevolno, ale jinak mé zdraví jásalo. 

Vlasy mi řídli čím dál tím víc. Mě to však nijak moc v tuto chvíli nezajímalo. 

Jak už jsem tedy řekla, všechno bylo Ok. Tedy až do jedné chvíle. 

S April jsme seděli v naší lavici. O přestávce se nedělo nic moc zajímavého. 

Z nudy jsem si ryla kružítkem do ruky. Byla to blbost, ale mně to přišlo v pořádku. April se po chvíli přidala. 

Smála jsem se jizvě v podobě Mickey Mouse na mé ruce. 

Po chvíli nás to začalo štvát. 

Začali jsme si povídat o všemožných věcech. Už ani nevím, jak jsme se k tomu dostali.

April se na mě podívala a pronesla jedinou větu. 

April : ,,Řežu se i žiletkou..."

Nevím, jak jsem mohla v tuhle chvíli vypadat.

Byla jsem zaskočená a nevěděla, co na to říct. Koukala jsem na ni s překvapením ve tváři. Snažila jsem se co nejrychleji vstřebat to, co se právě teď stalo. 

Došlo mi, že i ona si není jistá, jak budu reagovat. Jak bych asi tak mohla reagovat?

Snažila jsem se na to odpovědět co nejklidněji. Netuším, jestli mi to vůbec šlo. Ale snažila jsem se.

Já : ,,Proč? A jak dlouho?"

Kamenná tvář se mi zrovna dvakrát nepodařila.

April : ,,Důvody znáš...a nevím jak dlouho."

Důvody jsem znala, ale nikdy by mě nenapadlo, kam až to mohlo zajít. 

Věděla jsem, že mívá depky, deprese a slabé chvilky. Ale ještě před chvílí to byly tak malé problémky, které jsme spolu navečer řešili přes messenger a nakonec se jim zasmáli.

Vytáhla si rukáv výš než byl předtím. Naskytl se mi pohled na pár drobných jizev. 

I přes to zaskočení jsem se jí snažila pomoct a vysvětlit, že jsem tady vždy pro ni.