Dancing Violett

27.

Loudala jsem se celá umáčená od slz domů. Ani řasenka to neudržela. Musela jsem mít dlouhé černé čáry po celém obličeji. 

Do toho začalo pršet. Nebyl to jen tak nějaký podzimní deštík, ale pořádný slejvák. Po cestě se nebylo kam schovat. Oblečení se totálně promočilo. Byla mi zima. Třásla jsem se. Zuby mi cvakaly o sebe.

Nedokázala jsem se udržet dál na nohou. Skácela jsem se na zem. 

Několikrát jsem se pokusila vyškrábat se zpátky na nohy, ale nešlo to. Kolena jsem měla pěkně odřená. 

Jak se mohlo ze dne na den všechno takhle pokazit? Mám rakovinu, nemůžu pořádně tančit, Calvin se možná odstěhuje, Ryan se chová divně a já možná nebudu moct na mistrovství. Celý svět se mi zničehonic rozpadl před očima.

Takže jak jsem teď dopadla? Sedím tady celá ubrečená s rudýma očima a promočeným oblečením na studeném betonu, schoulená v klubíčku, opírajíc se o mohutný kmen stromu. 

Na hlavu jsem si navlékla kapuci a batoh schovala za sebe, aby se nenamočil. Obličej jsem si zakryla dlaněmi, které jsem si opřela o skrčená kolena.

Musela jsem vypadat jako bezdomovec, tedy příšerně. 

Ten pocit bezmoci nepřeji nikomu. Mé sny a naděje se rozplynuly v mlze. 

Popravdě? Mlha se sem opravdu začala snášet. Aspoň, že jen lehce.

Nemohla jsem si ani zavolat. Mobil jsem měla úplně vybitý. 

Každopádně nevím, jestli to hodlám vůbec někomu říct. Určitě ne teď. Po mistrovství se všechno vyřeší. Po mistrovství se začnu léčit a všechno bude jako dřív. Musím v to doufat. 

Docela jsem se divila, jak dlouho jsem dokázala brečet. 

Mám rakovinu....mám leukémii....mám tu posranou nemoc, která mi zničí život....

Proč já? Proč zrovna mě musela potkat tahle nemoc? Co jsem komu udělala. 

Mé myšlenky se mi míhaly v hlavě. 

Co mám teď dělat? Sotva se hýbu....Navíc mi je ukrutná zima. Mokré oblečení mě studí po těle. 

Nedávám to. Chci, aby tahle muka už skončila. 

Ne, ne, ne, ne , ne , ne....Teď ne....Znovu se mi začali klížit oči...Jestli teď usnu, nemusím se už probudit.

Musím se zvednout. Musím se dostat pryč. 

Chytila jsem se za strom a začala se drápat na nohy. Dlaně jsem si sedřela o kluzkou kůru. 

Konečně! Stála jsem. I když jsem byla celá špinavá od kůry, kamínků, hlíny a další různé špíny. Udělala jsem krok. 

Spadla jsem. Hlavou jsem se praštila o kmen. Zaskučela jsem bolestí. Věděla jsem, že to nepůjde. Hlasitě jsem vzlykala. Už mi bylo všechno jedno. 

Studené kapky dopadali na mou tvář a odhalené nohy. 

Najednou jakoby přestalo pršet. Někdo nade mě dal deštník. Ten někdo stál před mnou. V tuto chvíli to pro mne bylo jako dar z čirého nebe.