Dancing Violett

32.

Tohle je špatně. Tohle je hodně špatně. Co teď mám sakra dělat?! Proč jsem sakra na tohle nemyslela? 

Může udělat cokoliv. Jestli někomu něco řekne, jsem nahraná. 

Stala se ze mě loutka za jejichž nitky tahá Lia s Casidy. 

Zaplula jsem do lavice.

Sasha : ,,Ahoj Vio. Proč jsi nebyla ve škole?"

Já : ,,Byla jsem nemocná."

Sasha : ,,Aha."

Hlavu jsem si dala do dlaní. Nechtěla jsem, aby někdo viděl mé slzy. Byla jsem v háji. Co bude dál? Může zničit všechno. Já na to mistrovství potřebuji. Může mi to zlepšit život. 

Z mého přemýšlení mě vyrušilo lehké šťouchnutí do ramene.

Sasha : ,,Haló, země volá Violett."

Já : ,,Cože?"

Sasha : ,,Vůbec nevnímáš. Děje se něco?"

Já : ,,Nic se neděje."

Sasha : ,,Vážně?"

Já : ,,Říkám, že se nic neděje!"

Sasha : ,,Dobře, klid. Jen jsi mi přišla taková rozrušená."

Já : ,,Nic mi není!"

Poslední větu jsem skoro až vykřikla. 

Sasha : ,,Hlasitěji by to nešlo?"

Třída se na nás otočila.

Já : ,,Můžeš mě nechat na pokoji?!"

Sasha : ,,Dobře, promiň. Nechtěla jsem tě rozčílit."

Kolem mě prošla Lia. Během chůze mi něco zašeptala do ucha.

Lia : ,,Jen tahám za nitky."

Práskla jsem rukou do lavice. Teď už byla pozornost všech ze třídy zamířena na mě. 

Vyběhla jsem ze třídy na chodbu. Brečela jsem. A to hodně. 

Cestou do mě někdo vrazil. Nebo možná já do něho, protože jsem nedávala pozor na cestu. Byla to Larissa.

Larissa : ,,Jé, ahoj Vio. Hele, jsi v pořádku?"

Já : ,,Nech mě být!"

Na dívčích záchodcích jsem se zamkla v jedné z kabinek. 

Je toho na mě moc. Už to prostě dál nejde. 

Někdo zaklepal na mou kabinku.

Já : ,,Obsazeno!"

Larissa : ,,Vio?"

Já : ,,Nech mě být! Jdi pryč."

Larissa : ,,Nikam nejdu. Co se stalo?"

Já : ,,Prostě to neřeš, jasný?!"

Larissa : ,,Budu to řešit. Nemůžeš tady být zavřená navěky."

Já : ,,Prosím tě, běž prostě pryč."

Larissa : ,,Nepůjdu."

Protočila jsem nad ní oči. Už mi došlo, že se nenechá jen tak odbýt. 

Otevřela jsem dveře.

Larissa mě hned objala. Nic jsem neříkala. Jen jsem dál dávala volný průchod slzám.

Larissa : ,,Už je dobře, ano? Pověz mi, co se stalo."

Já : ,,Není dobře. Nikdy nebude."

Larissa : ,,Ale co to povídáš. Řekni mi, co se děje."

Pustila mě z objetí.

Já : ,,Nemůžu."

Larissa : ,,Proč ne? Mně to můžeš říct. Udržím tajemství."

Já : ,,O to nejde. Věřím ti."

Larissa : ,,Tak o co?"

Já : ,,Jen toho na mě prostě moc."

Larissa : ,,Když se z toho vypovídáš, bude ti líp."

Já : ,,Nebude. Všechno se mnohem zhorší."

Larissa : ,,Můžu ti pomoct."

Já : ,,Nemůžeš. S tímhle mi nikdo nepomůže."

Larissa : ,,Vždycky je nějaké řešení."

Já : ,,Jenže u mě je řešení vzdát se všech svých snů a cílů."

Larissa : ,,Určitě ne."

Já : ,,Ale ano. Nevíš o co jde."

Larissa : ,,To nevím. Ale nemůžu na tebe jen tak naléhat. Když si budeš chtít někdy jen tak popovídat, napiš mi."

Přikývla jsem.

Larissa : ,,A teď pojď do třídy. Za chvilku zvoní."

Na chodbě jsme se rozloučili a každá odešla do svých tříd. Před dveřmi jsem se zhluboka nadechla.

Sedla jsem si na své místo. Všechny pohledy se okamžitě sesypaly na mě. Lia se škodolibě ušklíbla.

Sasha : ,,Vio?"

Otočila jsem se na ni se slzami v očích.

Já : ,,Hele Sasho, omlouvám se. Nechtěla jsem na tebe být tak hnusná."

Sasha : ,,V pořádku. Neměla jsem se tak vyptávat."

Já : ,,Vpoho. Takže zas dobrý?"

Sasha : ,,Jop."

Zazvonil zvonek a učitelka vešla do třídy. Začala se svým výkladem. Měla jsem aspoň čas na přemýšlení.

Až teď mi to došlo. Těhlech děvět měsíců (zbývajících do mistrovství) bude vážně dlouhých.