Dancing Violett

57.

Nemělo smysl dělat blbou. Z tohohle nebylo cesty ven. Ale co mám na to Calvinovi asi tak říct. Jo tohle jsem si udělala kvůli tobě víš. Tohle mu asi jako neřeknu no.

Calvin : ,,Hned jsem si toho všimnul."

Na nic jsem se nezmohla. Jen jsem sklopila zrak směrem ke svým botám.

Calvin : ,,Řekneš mi aspoň proč?"

Rozhodla jsem se mu říct poloviční pravdu. A to o tom, že to je kvůli stresu a tak. Když něco nezvládám, nejde mi to, nebo už nevím jak dál, udělám to.

Tohle jsem mu převyprávěla. Uvěřil mi. Proč by taky neměl, že?

Calvin : ,,I tak bys to neměla dělat. Zůstanou ti nehezké jizvy. Navíc tím nic nevyřešíš."

Já : ,,Hmm..."

Tím jsem konverzaci ukončila a radši se co nejrychleji vydala domů. Neměla jsem na tohle náladu.

Doma se nedělo nic nového.

Rose se dívala na ty její seriály (který jsou totálně debilní a já nechápu, jak se na to může koukat) a já si psala s Jamiem. Byla to zcela normální konverzace.

U toho jsem se koukala na Sebevražedný oddíl, jeden z mých oblíbených filmů.

Ani já, ani April jsme se neodvážili té druhé napsat. Jsme hold stejně tvrdohlavé a na to jsme také doplatili.

Ani nevím jak, ale nakonec jsem usnula.

Uběhlo několik dní. No...možná týdnů...

Konečně dorazili mé nové šaty. Už bylo na čase. Však zbýval už jen týden do finále!

Bože jsem tak nervózní...

Nervozita mi moc nepomáhá, protože se díky tomu cítím každým dnem slabší a slabší. Když chodím, třeští mi hlava a podlamují se mi nohy. Také mi často bývá špatně.

Ale to není v tuhle chvíli vůbec podstatné. Nasadila jsem lepší prášky. Ty určitě zaberou.

Každopádně teď jde o mé šaty. Byly černé se stříbrnými lemy a kamínky. Přesně jako na obrázku. Hned jsem si je zamilovala.

Nemůžu se dočkat, až v nich budu vystupovat.

Tréninků bylo poslední dobou hodně. Není se čemu divit. Zlepšili jsme se. Myslím, že by jsme mohli vyhrát. Ale stále nevím, kdo bude proti nám, takže mám stále ještě obavy.