Světlo a tma

1.

„... to pravé utrpení z války, není zranění, které je způsobeno nám, ale sledování, jak je ubližováno těm, na kterých nám záleží.“ — Christopher Paolini

Nastal konec války, Voldemort byl zabit.

Černovlasý mladík se smaragdově zelenýma očima a jizvou na čele, stál uprostřed Velké síně a vzdáleně vnímal jásot a smích, který k němu doléhal. Chápal okolní veselí, ale sám se k němu nepřipojil. Nevnímal spousty objetí a rukou plácajících ho po ramenou. Naopak naprosto citelně vnímal bolest ze ztráty blízkých. Tolik lidí muselo zbytečně zemřít!

Jeho jediný cíl byl, dostat se pryč. Být na chvíli osamotě a utřídit si myšlenky. Pomalu se prodíral davem a všiml si šedomodrých očí, jenž ho pozorovaly.

Ach, jistě. Draco Malfoy se svou rodinou stáli v rohu a trpělivě čekali co se bude dít dál. Nenápadně na něj kývl a byl mile překvapen, že mu blonďák pozdrav oplatil.

Škoda, že se nepotkali v jiné době, mohli být přáteli. Takto stáli každý na jiné straně, i když oba povinně. Rozhodně nezapomene, že v závěru byl Draco i jeho matka na straně Světla.

Naposledy se podíval do jeho vyděšených očí a pokračoval k východu z Velké síně. Snažil se nerozhlížet, aby si ho náhodou nikdo nevšiml a tak s hlavou skloněnou kráčel dál.

Cestu mu náhle zastoupili dva muži v bystrozorských pláštích.

„Pane Pottere. Půjdete s námi.“

„Cože? Proč?“

„Dostali jsme příkaz z ministerstva kouzel, že vás máme okamžitě přivést. Jistě vám bude všechno vysvětleno.“

Váhal. Může to být nějaká léčka. Ovšem na druhou stranu, Voldemort byl mrtev, kdo by mu mohl ještě ublížit?

Sotva znatelně přikývl a vyšel s bystrozory z hradu, odkud se přemístili na ministerstvo kouzel.

Všude panoval zmatek a kolem nich procházely proudy lidí, chtějících vyřešit své záležitosti čím jak nejrychleji. Občas zahlédl některého z bystrozorů, jak vede lapeného Smrtijeda.

Vstoupili do výtahu a bystrozor zmáčkl příslušné tlačítko. Než se nadál, stál před kanceláří ministra kouzel. Se sklopenou hlavou vstoupil a dveře za ním hlasitě práskly. Když zvedl pohled na osobu sedící za stolem, bezděky zalapal po dechu.

„Vy?“

„Ano já. Samotná Dolores Umbridgeová osobně.“

„Co tady chcete?“

„Není to zřejmé? Jsem ministryní kouzel, Pottere.“

Harry se na ní zprvu díval nedůvěřivě a nakonec se rozesmál.

„To vám nemůže vyjít! Musela jste se zbláznit!“

„Ale vůbec ne, Pottere. Hlasováním bylo rozhodnuto a podle zákonů mě dříve než za týden, sesadit nemůžou. To je dost času na to, abych poslala do Azkabanu nebo na smrt spoustu Smrtijedů. A ty mi pomůžeš!“

„Já? To asi těžko.“

„Jistěže ty. Komu jinému by taky Starostolec věřil více než hrdinovi, který zachránil svět! U každého rozsudku, kde bude tvoje jméno nebude nikdo pochybovat.“

„Na to zapomeňte! Většinu z těch lidí vůbec neznám a určitě nebudu rozhodovat o jejich životě! A už vůbec nebudu pomáhat VÁM!“

Dolores Umbridgeová se pouze usmála svým nejsladším úsměvem než znovu promluvila.

„Uvidíme, Pottere. Máme skvělé donucovací prostředky…“